Pochází z krajin, kde je vedle fotbalu také velmi populární zápasení. Ačkoli byste to od vysokého a štíhlého muže nečekali, sám několikrát zápasil. „Chodívali jsme na pláž skoro každý víkend.“
Nakonec však stejně u Lamina Jawa, čtyřiadvacetiletého Gambijce, zvítězil fotbal.
Od ledna 2019 působí v Jihlavě. Zpočátku mu sice trvalo, než si zvykl na české prostředí, aktuální druholigovou sezonu se ale dostává postupně do formy. Vstřelil už pět branek a fanoušci na klubovém webu jej v říjnu zvolili hráčem měsíce.
Ač jinak Lawo tvrdí, že je v Česku spokojený, zažil zde už také jeden nepříjemný zážitek. V druhé polovině října zveřejnil na sociální síti video, v němž ukazuje, jak mu v ulicích Jihlavy rasisticky nadává cizí muž, jenž mimo jiné říká, že si „nepřeje, aby tady byli černoši“.
Nejen k nedávnému incidentu se fotbalista vyjádřil pro MF DNES.
Přibližte, co se tam odehrálo?
Stalo se to jeden večer po zápase s Vyšehradem. Přijeli jsme domů po těžkém utkání, já celý den prospal a k večeru jsem se probudil. Říkám si, že bych si mohl objednat něco k jídlu. Bylo mi řečeno, že mám sejít dolů, že s jídlem přijedou do pěti minut. Při čekání u nás před domem na parkovišti jsem zahlédl dva pány a dvě ženy, jak se ke mně blíží. Jeden už se mi snažil něco říct z větší dálky.
Lamin JawoFotbalový útočník, narozen 15. března 1995 v Gambii. S fotbalem začal ve své rodné zemi, odkud v roce 2014 zamířil do Itálie. Nejprve působil ve čtvrté lize, starty si však připsal také ve třetí nejvyšší soutěži za celky Robur Siena a Feralpisalo. Nejvýše hrál v Itálii v Serii B, tedy druhé nejvyšší lize, nicméně v klubu Carpi FC nastoupil pouze do čtyř zápasů. V lednu tohoto roku přišel na testy do Jihlavy, v nichž uspěl, a od té doby nosí dres druholigového FC Vysočina. |
Co jste si pomyslel?
Myslel jsem si, že to je někdo, kdo mě poznal, že hraji za Vysočinu, tak jsem se zastavil a začal poslouchat. Jenže když se ke mně přiblížil, spustil slova o tom, že jsem černý. Snažil jsem se tedy ustoupit a jít pryč, ale ten pán mě pořád pronásledoval. Tak jsem opět zastavil a povídám mu, že by měl jít, že nechci mít žádný problém.
Jaká reakce následovala?
Zeptal se mě: „Co tady děláš?“ Odpověděl jsem, že čekám na doručení jídla. A on na mě, ať tady nestojím, jdu si sbalit věci a odjedu zpátky do země mezi černochy, že Česká republika je prý „bílá“ země. Přiznám se, že mě to šokovalo, ale nechtěl jsem reagovat nějak negativně. Vytáhl jsem telefon a začal natáčet, načež přišla slova o tom, že tady nechce žádné černochy.
Už jste se s tím někdy setkal?
Pro mě osobně to byla první zkušenost a musím říct, že mě to hluboce ranilo. Navíc na tom videu ani nejsou ta nejdrsnější slova, která řekl. Ale víte, jak se říká: Co tě nezabije, to tě posílí. Já jsem typ člověka, který se snaží vidět pozitivum i na špatných momentech. Pravda, bylo mi z toho smutno, tak jsem se modlil k Bohu, aby mi dodal sílu a trpělivost s tím bojovat. Za nějaký čas jsem se z toho dostal. Už moji praprarodiče bojovali proti rasismu a chtěli, abychom byli svobodní, měli právo pracovat, jíst, pít ve veřejných prostorách, za totéž budu bojovat i já bez ohledu na barvu pleti nebo odkud jste. Nikdy nebude v pořádku hodnotit lidi na základě barvy pleti. Já jsem proti jakékoli diskriminaci. Jsme téměř v roce 2020 a přijde mi neuvěřitelné, že se o tom stále mluví skoro na denním pořádku. Prostě říkám: Ne rasismu.
Řešili jste incident v klubu, případně i na policii?
Moji spoluhráči video viděli a byli z toho hodně rozmrzelí. Říkali, že si myslí, že ten chlap byl opilý, ale já si to nemyslím. Jeho přítelkyně mluvila anglicky a říkala, že on takový je. Ale víte, já jsem tím nechtěl nějak ovlivňovat spoluhráče. Snažil jsem se být pozitivní a soustředit se na další důležitý zápas. Ani jsem do toho nechtěl zahrnovat nějak policii. V Jihlavě žiju skoro rok a nikdy jsem neměl žádný problém. Nechci proto kvůli jednomu ignorantovi pochybovat o tomto městě, kde se mi žije dobře.
Když pomineme tuto negativní zkušenost, jak zatím hodnotíte život v Česku, v odlišné kultuře?
Musím říct, že životní styl je v Česku hodně odlišný například ve srovnání s Itálií, kde jsem hrál téměř šest let, ale mám to tady opravdu rád. Poznal jsem zde spoustu kamarádů, spoluhráčů, kteří jsou fajn a nápomocní. Zároveň téměř každý tady mluví anglicky, což o Itálii neplatilo.
V Itálii jste působil jak ve třetí lize (Serii C), tak i ve druhé (Serii B). V čem se druhá liga liší oproti té české?
Italský fotbal je hodně odlišný v porovnání s českým. Serie B je jedna z nejtěžších druhých lig na světě, hodně technická, taktická a fyzicky náročná s řadou kvalitních hráčů z celého světa. Co se týče druhé nejvyšší české ligy, tak bych neřekl, že je náročná po taktické stránce, protože téměř všechny týmy hrají ve stejném rozestavení, nicméně po technické a fyzické stránce je velmi slušná a myslím, že první liga se stává jednou z nejzajímavějších v Evropě.
Na YouTube se dají dohledat videa, kde poskytujete rozhovory v italštině. Učíte se i česky?
To je pravda. Italsky jsem začal mluvit asi po roce a půl, ale nemyslím si, že bych mluvil dobře italsky jako třeba anglicky. Čeština je hodně těžká. Já tvrdím, že to je nejtěžší jazyk, který se asi budu kdy snažit naučit. Pracuji na tom. Je důležité být schopen komunikovat. Moje první slova, která jsem se naučil, byla: ahoj, dobrý den, děkuji a prosím.
Všiml jsem si, že jste si před pár měsíci obarvil vlasy na blond a v kabině se porovnával se spoluhráči, kdo má světlejší vlasy. Hodně jste se u toho nasmáli. Čí to byl nápad?
To byl můj nápad, nikým jsem se neinspiroval. Já už předtím, než jsem přišel do Jihlavy, jsem měl vlasy obarvené na blond. Rád občas změním vzhled. A vzhledem k tomu, že jsem sám sobě kadeřníkem, tak změny dělám celkem často. Spoluhráči byli překvapení, protože to pro ně bylo nové.
Vy se nikde netajíte tím, že jste muslim. Nakonec většina obyvatel Gambie podle dostupných informací praktikuje islám. Jak náročné je pro profesionálního fotbalistu období ramadánu, během něhož muslimové nemohou jíst ani pít?
To máte pravdu, já jsem zcela otevřený, pokud jde o víru, jsem na to hrdý a nesnažím se něco skrývat nebo měnit, abych byl přijímán nebo milován druhými. Vyrůstal jsem v rodině, která mě učila, abych ke všem přistupoval s respektem, abych měl lidi rád, staral se o ně. U nás v Gambii zhruba 75 procent obyvatel jsou muslimové. Ramadán samozřejmě dodržuji, praktikoval jsem ho už od třinácti let, přestože takový závazný rok je, když dosáhnete osmnácti let.
A jak půst snášíte?
Takhle, samozřejmě není jednoduché být celý den bez jídla a pití, navíc když trénujete v horku, ale je to součástí mého života. Je to náboženství, do kterého se narodili moji rodiče, stejně tak i já. Vyrostl jsem tak, že jsem dodržoval ramadán a vedle toho celé dny hrál na ulici, takže pro mě je to normální.
Dočetl jsem se, že kromě fotbalu na ulicích je v Gambii velmi populární i wrestling. Vy jste vysoký, hubený, přesto, měl jste někdy příležitost si zápas zkusit?
To je fakt, nicméně wrestling je populární hlavně mezi staršími muži, je to dáno tradicí. Jinak bych řekl, že u nás je nejpopulárnější fotbal. Nicméně ano, zkusil jsem si to samozřejmě. Myslím, že skoro každé dítě u nás dělalo wrestling. U nás přirozeně většina Gambijců jsou jako já: vysocí, hubení, velmi rychlí a energičtí. Zápasili jsme pomalu každý víkend na pláži. Pamatuji si, že jsem si jednou v sedmnácti vykloubil levé zápěstí, když jsem zápasil s jedenadvacetiletým klukem. To jsem já, nebojím se výzev.
Nakousl jste fotbal v Gambii. Uvádí se, že jediným Gambijcem, který si zahrál anglickou Premier League, jež je považována za nejlepší fotbalovou soutěž na světě, byl Modou Barrow. Je on tím fotbalistou, k němuž vzhlížíte?
On je skutečně jediným, ale máme spoustu Gambijců, kteří hrají i v jiných kvalitních soutěžích na světě: v Německu, Itálii nebo třeba Švýcarsku. Se vší úctou, Barrow není ten, ke komu bych vzhlížel. Jediný Afričan, který kdy byl mým vzorem, je Senegalec Sadio Mané. A co se historie týče, tak mými dvěma idoly byli Zidane a Ronaldinho.
Nejen z Gambie, ale i z celé řady jiných afrických zemí v posledních letech mnoho lidí chtělo uprchnout do Evropy za lepším životem. Například britský list The Guardian zveřejnil zprávu o Fatim Jawarové, gambijské fotbalové reprezentantce do 19 let, jež chtěla uprchnout, ale byla zasažena bleskem na lodi. Co si vůbec myslíte o uprchlické krizi?
Přiznám se, že o Fatim Jawarové jsem neslyšel, nicméně je to velmi smutné. Osobně si myslím, že lidé by měli dostat příležitost legálně migrovat, jít za lepším životem a sny.
Často však slýcháme v Česku, že v Evropě není dostatek místa pro všechny uprchlíky. Jak byste reagoval na tento argument?
Víte, já myslím, že ani tak nezáleží, co na to já osobně říkám. Jen bych řekl, že si myslím, že každý - a to bez ohledu na to, odkud jste, jestli z Afriky, nebo Evropy - si zaslouží mít lepší život. Protože ano, dnes se vy, jako člověk, můžete mít dobře. Ale nikdy nevíte, jaká bude vaše situace zítra. A proto bych řekl, že lidé by se měli učit milovat, věnovat pozornost druhým, sdílet a měli bychom se snažit svět udělat lepší pro každého. Já jsem tady tu příležitost mít lepší život před lety dostal a jsem za to vděčný, že o tom dnes můžu v Jihlavě mluvit.
Stoper Mohamed Tijani (vlevo) se brzy vypracoval v jednu z opor fotbalistů FC Vysočina. S aklimatizací v Jihlavě mu pomáhá útočník Lamin Jawo (vpravo).
V Jihlavě nejste jediným Afričanem. Vašim spoluhráčem je Mohamed Tijani z Pobřeží slonoviny, který mi kdysi povídal, jak důležitou roli pro něj hrajete. Například jste mu moc pomohl s angličtinou. Usnadňuje i on vám život v odlišné zemi?
To jsem nevěděl, že o mně řekl. Každopádně náš vztah v současné době už není jen ve smyslu spoluhráči nebo kamarádi. Momo je součástí mého života, on je pro mě jako brácha. To je takový osud. Vycházíme spolu od prvního momentu, co jsme se potkali. Hodně mi pomohl, hlavně tedy v dobách, kdy jsem nehrál. Připadám si tady s ním jako doma. Je to moc inteligentní a také takový lidský člověk. Takže jednoznačně ano, usnadnil mi to tady.
Když jste před necelým rokem přišel do Jihlavy, nehrál jste, také vás trápily zdravotní problémy. Teď ale, zdá se, máte formu, vstřelil jste už pět gólů. Konečně se cítíte komfortně?
Jsem nepochybně rád za nedávné výkony, ale nikdy nejsem úplně spokojený. Tohle je pro mě teprve takový počáteční bod, pořád je na čem pracovat a chci se stále posouvat. První měsíce byly hodně těžké kvůli jinému počasí, stylu fotbalu, ale Bůh mi dodává trpělivost a sílu. Už jsem si zvykl na zdejší systém a jsem rád, že se posouvám. Taky jsem vděčný za příležitost, kterou jsem dostal.
Kam tedy směřujete?
Když jsem opustil Itálii a přišel do Česka, můj jediný cíl byl, abych se stal jedním z nejlepších a nejvíce diskutovaných útočníků v České republice i na evropské scéně. To je můj záměr. Bez ohledu na to, jak starý jsem, tohle je můj cíl a věřím, že to můžu dokázat. S tvrdou pílí a odhodláním není nic nemožné.
