Třiačtyřicet let od debutu vydává letenský bard své druhé sólové album bez domovské kapely ETC...
Ve dvaasedmdesáti vsadit na kompletně nové tváře, to chce odvahu a nadhled, nota bene když desítkami let prověřený team je plný kamarádů, nikdy nezklamal a dál funguje pro živá vystoupení. A ještě tím spíš, že zpěvákova diskografie v podstatě nemá slabé místo. Krok do relativního neznáma se ovšem vyplatil, kromě fanoušků výsledek nejspíš ocení i noví kolemjdoucí.
Parta mladších, žánrově nezatížených, vynikajících hudebníků v čele s Petrem Ostrouchovem oblékla Mišíkovy typické písně do dobře padnoucích, nenápadných a hlavně přirozených šatů; ubylo riffů a elektriky, dominují kytary akustické, zhusta countryové.
Srovnání s Johny Cashem, jehož producent Rick Rubin na prahu smrti stihl překabátit a objevit pro mladou generaci, se nabízí, ale kulhá. Mišík zůstává Mišíkem jak ho známe, jen v centru dění nejsou spolu s ním jeho šikovní muzikantští přátelé, ale pouze on a písně.
Těm je podřízeno vše – není podstatné, kdo a na co hraje, ega jsou upozaděna, cílem je vyhovět textu a výrazu interpreta. Ne, že by ETC... byli exhibiční skupinou, i oni umí krášlit tak akorát, v tomto smyslu je nové album srovnatelné s předchozím Ztraceným podzimem. Ale síla je v detailech. A v oproštění se od zakořeněných schémat, potažmo hrozícího stereotypu.
Americký kluk z Letné
Peripetie Mišíkova životního příběhu, kdy před dvěma lety náhodou objevil svou americkou část rodiny, je dostatečně známá. „Já zpíval o slunečným hrobě v tý prapodivný době, kdy ruský tanky brázdily mou zem,“ pěje Vladimír v dojemném, autobiografickém duetu Brothers s vrstevníkem, „irským Mišíkem“ Paulem Bradym v roli jeho otce.
Je v tom volání po svobodě, touha malého kluka z Letné po tátovi, hrdost na americký kořen v krvi slovanského pěvce. Petr Ostrouchov, autor sedmi písní včetně této, producent a tahoun projektu vystihl a podtrhl Mišíkovu podstatu. A nenápadně posunul jeho písničkářství o něco dál od českého bigbítu a o něco blíž dnešní americké country – vlastně logicky.
Pohoda, která z celé kolekce dýchá, se obtiskla i do zpěvu – zvesela, bez manýry, jako by vycházel z radosti, že nám může předat písničky. A to je ještě jedna deviza alba, je nejpísničkovější ze všech dosavadních.
Úvodní Něco ve mně chrčí přemosťuje minulou a aktuální desku, typický bardův text („od baru k baru“) a zemitý doprovod bude při koncertech domovským ETC... sedět. Hned následující zhudebněná báseň Jiřího Ortena Zarmoucen v klidu ale už míří do nových sfér. „Rozkročen jako den, který časně vstane a tichý jako všechno, co je nadýchané,“ zpívá Mišík a posluchač pluje s ním. „Po horkém dni sotva se ploužím,“ to už je zase stará známá.
Smutek i humor stárnoucího muže
A pak přijde singl Jednou, který dal jméno celé desce. Symbióza dvojznačné básně Václava Hraběte (setkání s vymodlenou milou nebo se smrtí) a citlivé hudební složky (Ostrouchov) představuje nejsilnější moment alba a jeden z vrcholů zpěvákovy kariéry. Je to přesně ten typ písně, který osloví každého vnímavého jedince bez ohledu na věk, pohlaví a životní styl. Smyčce, doprovodné vokály a westernová kytara, nic z toho od Mišíka neznáme... a nic z toho není samoúčelné. Mistrovské dílo silné v jednoduchosti.
Jednou tě potkámVladimír Mišík |
Protagonistovy přímočaré texty o flámech, o smuténkách stárnoucího muže nebo třeba rekruta, pěšáčka ve válce, se střídají se zhudebněnými obrazy básníků i takového zrna jako jsou intimní Bohuslav Reynek, bolavě poetický František Gellner v jedné ze svých mnoha podob (Kočky mňoukaly na střeše) a hlavně Jan Skácel, před jehož uhrančivou básní Most by snad smekli i zmínění mistři.
Nechybí ani humor v rozverné Jo, jo, jo, jo nebo v songu o vědmě, která věští přítomnost, textu tak typickém pro bezedný rezervoár nápadů Tomáše Belka, opět s hudbou Ostrouchova (skladatelský tandem, který stojí za některými staršími hity Sto zvířat).
Krůček od dokonalosti
Je nakonec dobře, že je na desce i jedná průměrná položka, upovídaný Devizový příslib, asi jediný text pro pamětníky bez nadčasového poselství. Jinak by bylo celé album až podezřele dokonalé.
A ještě jednou k písní Brothers.Její finále jako by shrnovalo onen uzavřený kruh. „Je to zvláštní pocit vědět, že nejsem sám, že za velikou louží sestru a bratry mám. Tak ať žije a vzkvétá po příští léta zázrakem nalezená pravda, náš rodinnej klan.“
Vladimír Mišík natočil k stáru úžasnou desku. Teď má splněno a může si ji už jen užívat. Aneb jak praví závěrečný, čtrnáctý song Slovanské tance: „Život je prázdný, láhev plná a Pán Bůh má rád šílence“.
