Muž zocelený službou v Iráku občas stále používá armádní slang. A zároveň zápasy basketbalistů prožívá jako málokdo.
„Až mi hráči říkají, ať trochu přibrzdím,“ usmívá se Michal Miřejovský. „Tak se snažím nějak utlumit. Přitom zásluhou zahraničních misí jinak vnímám spoustu věcí, které mě dříve štvaly, s nadhledem, daleko klidněji. Po tom, co jsem tam viděl, jsem změnil žebříček hodnot.“
Jak se vůbec profesionální voják dostane k basketbalovému národnímu týmu?
Hrál jsem basket od první třídy, za Pardubice se mi podařilo dostat až do nejvyšší soutěže. Pak jsem přestal studovat vysokou školu a musel na základní vojenský výcvik, což určilo moje kroky do armády. Zůstal jsem v ní téměř patnáct let. Staral jsem se o fyzickou přípravu vojáků, navíc jsem byl instruktorem přežití: měl jsem s kolegy na starosti výcvik pilotů při nouzovém opuštění letounu. Jak si poradit v náročném terénu, v mírových i bojových podmínkách.
Proč jste se tedy vrátil?
Potkal jsem bývalého spoluhráče, jehož kariéra se chýlila ke konci, a on byl otevřený věcem, jak si ji prodloužit. Začali jsme spolupracovat, když hrál ve Svitavách, připojili se k němu další hráči, trénoval tam Luboš Růžička, který byl zároveň asistentem u reprezentace. Ten mě propojil s trenérem Ronenem Ginzburgem - a takhle vzniklo moje působení u národního týmu.
Jednou voják, pořád voják, ne?
Jo, určitě, mám armádu pod kůží - občas si ze mě hráči dělají srandu, když použiju nějaký vojenský terminus technicus. Někdy mi ulítnou určitá slovíčka... Ale já jsem za působení v armádě rád, byla to pro mě úžasná zkušenost. Měl jsem možnost dvakrát vyjet na misi: jednou na mírovou na Island a loni jsem byl v Iráku.
Což je prý, co se podnebí týká, hodně blízko peklu.
Byl jsem tam od února do srpna a nejvíc jsme naměřili 58 stupňů Celsia ve stínu. Když má člověk maskáče a neprůstřelnou vestu, bylo to hodně vysilující. Extrémně se musí dbát na pitný režim, ztráta tekutin je opravdu enormní. Tady v Šanghaji byla první dny zase hrozná vlhkost, to zase tak diametrální rozdíl proti Iráku není.
Michal Miřejovský během armádního výcviku
Poslal byste na kurz přežití basketbalové reprezentanty?
Mám takový plán: nenazval bych to kurz přežití, spíš kurz v přírodě. Někdy bych to chtěl vyzkoušet s hráči, vytáhnout je mimo komfortní zónu. Z vlastní zkušenosti vím, že po pár dnech únavy, hladu či teplotního diskomfortu se formují a ukazují ty pravé charaktery. Pokud bychom to pojali jako teambuilding, dalo by se to přenést i na hřiště.
Šlo i vám někdy o život?
Párkrát. Nastaly nějaké kritické situace, hlavně v zimě. Na kurzu, kde jsem dělal instruktora, se pod námi při nočním přesunu prolomil led, spadli jsme do vody i s výstrojí... Nakonec jsme to zvládli. Ve vojenském výcviku se všechno dělá pro tým, tam nejsou jednotlivci. Člověk musí věřit těm okolo sebe, všichni v jednotce jsou na sobě závislí.
Což svým způsobem připomíná vrcholový sport. Jak se liší fyzička vojáka a basketbalového reprezentanta?
V armádě se klade důraz na vytrvalost, zátěž není intenzivní, zato je dlouhotrvající. Na misi je ještě podstatnější než fyzická kondice psychická odolnost; šest měsíců je opravdu dlouhých. Basket je rychlá hra, se změnami směru. Trénink je proto kratší, ale o to intenzivnější.
A vy do něj vnášíte spoustu novinek. Nejen speciální brýle, které si hráči brali do Asie, aby si urychlili aklimatizaci.
Než takové pokusy nabídnu, zkouším je na sobě. Měl jsem zkušenost bez brýlí, když jsem v roce 2015 ještě jako voják letěl z Prahy do Soulu na Světové vojenské hry, a můžu říct, že jsem byl z časového posunu pět dní úplně mimo. Teď se to s brýlemi zkrátilo o dva dny.
Chystáte další věci?
Určitě. Momentálně experimentuji s uzemňovacími prostředky.
Pardon?
Jde o uzemnění těla vůči zemskému povrchu. S moderní dobou jsme se od něj botami odizolovali a nové studie odhalují, že to tělu chybí. Na povrchu jsou záporné elektrony, které se v těle pochytají s volnými radikály - a ty jsou jeden z největších problémů u civilizačních onemocnění.
Jak snadno k tomu v reprezentaci sháníte „pokusné králíky“?
Jde o prostěradlo, po celou noc nebo po celý průběh regenerace se leží pouze na něm, bez přikrývání. Přihlásili se mi čtyři hráči, jedním z nich je třeba Martin Kříž.
Od operace až k show proti USA. Kdo má velké sny, dokáže to, říká Kříž |
Který si v květnu utrhl achilovku - a teď je tady v Číně.
U něho to byl jeden z bodů, který mu pomohl k rychlému návratu.
Odkud tyto věci čerpáte?
Mám nějaké internetové stránky a lidi, které na webu sleduju. Sbírám informace o technologiích napomáhajících organismu. Jako kondičnímu mi jde hlavně o regeneraci a fungování těla: nutriční věci, doplňky stravy. I to testuju na sobě. A zhruba po půl roce s tím jdu za hráči.
Jsou tací, jimž novinky nevoní?
Samozřejmě se najdou. Nikoho nenutím. Za dva roky u reprezentace už mám jádro kluků, kteří jsou těmto věcem otevření a jdou do toho se mnou. Šíření nechám na nich; myslím si, že je to nejschůdnější cesta.
Basketbalisté národní dres oblékají s hrdostí, vy znáte vlastenectví z jiné stránky. Je důležité?
Podle mě určitě. Evropa se pořád propojuje, což je důležité, ale každý národ by si taky měl udržet svoji tvář a jedinečnost. Měli bychom si pamatovat své tradice, hodnoty.
Jak vlastně Česko po armádních zkušenostech vnímáte?
Žijeme v ráji. A nemyslím tím jenom věci, co máme k dispozici, ale i přírodu. Naše základna v Iráku byla pět set metrů od velké řeky, přesto to byla poušť. Když jsme z mise jeli na kontrolní vyšetření do Těchonína v Orlických horách, třicet vojáků bylo přilepených na skle a užívalo si českou krajinu. Kopce a lesy, zelenou a modrou barvou. V Iráku je jen žlutá.
