„Je to těžké, hodně těžké. Přišly i krizovky, kdy mně bylo špatně od žaludku. Dala jsem si cukr, napila se, doplnila energii. Člověk musí jet dále. Jsou chlapi, kteří zvládnou i více dostihů za jeden den,“ říká dvacetiletá talentovaná jezdkyně, která našla druhý domov ve slavné stáji Valencio trenéra Radka Holčáka ve Velkých Karlovicích.
Absolvovala jste všech sedm rovinových dostihů. Zopakujete si to příště?
Po minulém výsledku ve Slušovicích, kdy jsem něco vyhrála, mi dalo více trenérů šanci. Za zájem jsem ráda. Ale když můj trenér (Holčák) viděl, že je to na mě trochu moc, řekl mi, že by byl rád, kdybych jela čtyři dobré koně a dala do toho sto procent. Ať zchladím hlavu a upřednostním kvalitu nad kvantitou. Vím, že bych se potřebovala vyjezdit. Tohle byla zkouška, ale pravidlo to nebude. Pět dostihů bude maximum.
Žokejka Sofie Kvízová těsně před závodem na mítinku ve Slušovicích
Vnímáte, že hattrickem při předchozím dostihovém dni ve Slušovicích jste si na sebe upletla bič?
Je pravda, že jsem jela čtyři favority a ani s jedním jsem nevyhrála. Koním se věřilo. Pan Holčák je má dobře připravené, možná chyběla souhra. Asi se ode mě hodně očekávalo, možná jsem pár lidí zklamala, ale to k dostihům patří. Ne vždy favorit vyhrává.
Slušovice si připomenou čtyřicet let dostihů, dorazí vítězní žokejové |
Ze šestnácti vítězství jste na deset dosáhla právě ve Slušovicích. Sedí vám prostředí?
Cítím se tady jako doma. I když to tady dobře znám, pokaždé si projdu dráhu. Koukám se, kde je co nového. Máme to sem blízko, naši koně tady vyhrávají. Z téhle dráhy můžu vytěžit nejvíce vítězství.
Takže nedělní vystoupení bylo zklamáním?
Větší bylo pro trenéra. Vůbec mě nepochválil, ba naopak. Kritika musí být. Jen ta posune člověka dopředu. Ale nemůžu být zklamaná dlouho, musím jít dál. Každý den není posvícení.
Žokejka Sofie Kvízová během závodu na mítinku ve Slušovicích
Jak se jezdí pod trenérskou legendou Radkem Holčákem, který vyhrál České derby i Velkou pardubickou?
Výborně. Naučil mě spoustu věcí. Kdyby nebylo jeho, nedostala bych se tam, kde jsem. Pomáhá mi na cestě, kam se chci dostat. Je to pan trenér, člověk charakter. A neříkám to, že bych se mu chtěla vlichotit. (úsměv)
Jak jste se k sobě dostali?
Bylo to vzájemné. Vždycky jsem chtěla jezdit dostihy. Šla jsem k němu, dal mi šanci. Prosila jsem ho na kolenou, jestli by mě něco naučil. (úsměv) V červenci to budou tři roky, co jsem k němu nastoupila.
Čuba si u mě dobíjel baterky, vzpomíná žokej Chaloupka na rozmach Slušovic |
S jeho slavným tatínkem Františkem Holčákem se také potkáváte?
Docela často ve stáji. Chodí k nám na kávu. Poradí. Musím říct, jaký otec, takový syn. Umí zkritizovat i pochválit. Také je to pan trenér. Co řekne, to platí.
Pocházíte z Prahy, jak se vám žije mezi kopci v lesích Velkých Karlovic na samém konci republiky?
Je to velká samota, ale vyhovuje mně to. Většinou jsem raději sama. Zasportuji si, porelaxuji, zajdu si do sauny, pohodička. Udělám si svoji práci. Nic mě nerozptyluje. Lepší než být někde na dráze, třeba v Praze obklopená tisíci lidmi, kteří dělají tu samou práci. Co se stane tady, nikdo o tom neví.
Jak moc riskantní je povolání dostihové jezdkyně?
Odmalička jsem snila, že budu jezdit dostihy. Šla jsem si za tím. Bezpečné to rozhodně není. Ale rovinové dostihy nejsou extrémně riskantní. Překážkové jsou těžší, fyzicky náročnější, žokej musí více uvažovat. U nich si vyloženě říká, aby spadl.
Máte v sedle koně někdy strach?
Strach ne, ale respekt ano. Je to velká zodpovědnost. Zároveň je to živobytí pro spousty lidí, trenéra, jezdce. Nemůžete jezdit dostihy bez hlavy, abyste nebyli nebezpeční pro ostatní. Když někdy vidím zlobivého koně, moc se mi do toho nechce. Ale jakmile na něj sednu, spadne to ze mě a soustředím se jen na rovnou čáru a cíl.
Smrt k dostihům bohužel patří. Děti od koní odrazuje těžká práce, říká žokejka |
Co vy a překážkové dostihy? Zkusíte je?
Jednu dobu jsem je chtěla moc jezdit, protože jsem se vůbec ničeho nebála. Napadlo mě, že bych jednou mohla jet Velkou pardubickou, i když je to málo reálné. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, co se může stát. Také vím, že jako žena, i když žádnou nechci podceňovat, na to nemám.
Fyzicky?
Je to směs všeho. Na překážkové dostihy, kdy se běhají kolem dokola, bych si asi ještě troufla. Ale při klasických steeplechase jsou velké skoky. Koně jsou jako lidi. Jestli to nechce skočit, neskočí to. Nemůže zaváhat. Raději se budu držet na rovinových dostizích. Překážky nejsou pro mě.
A tam je vrcholem České derby.
Jasně. Jako každý rovinový jezdec chci jet některý klasický dostih. České derby je jiný level než dostihy, které jezdím. Na to je potřeba hodně zkušeností, je to velká zodpovědnost. Důležitá je jistota. Když máte dobrého jezdce, tak máte poloviční jistotu, že by to mohlo být dobré, pokud je druhá půlka v koni. K derby musím dospět.
Žokejka Sofie Kvízová (v modrém) těsně po závodě na mítinku ve Slušovicích
Ve Slušovicích měly převahu jezdkyně, stávají se dostihy sportem žen?
Ještě je pár žokejů, ale mladých moc nepřibývá. V dnešní době je málo kluků, kteří mají vztah ke zvířatům. Když se podíváte na Střední školu dostihového sportu, kterou jsem vystudovala, je tam jen pět kluků z dvě stě žáků. Nemají zájem o zvířata, tíhnou k technologiím, počítačům.
Zatímco pro holky jsou koně pořád romantika?
Přesně. Ale pak romantika přeroste v řeholi.
Je mezi vámi velká rivalita?
Každý chce vyhrát. Nikdo se s nikým nemaže. U koní musí být tvrdá ruka, jít si v dostihu za svým a je jedno, jestli je to chlap, nebo ženská.
