„Hodně lidí se rozzáří, když mě vidí a pozdraví. I mladí. Říkám si: Ještě kdyby mě tak pozdravila vaše babička. Ale je to milé,“ užíval si Václav Chaloupka sobotní návrat na slušovické dostihové závodiště, jehož věhlas pomáhal budovat a od jehož slavnostního otevření uběhlo 40 let.
První dostihový den ve Slušovicích 23. srpna 1981 vaše domácí stáj ovládla. Vyhráli jste polovinu z osmi dostihů. Pamatujete?
Vybavím si ten den. Se Salgem jsem vyhrál Cenu předsedy JZD Slušovice, nejdelší steeplechase. Salgo byl dobrý koník, ale málo spolehlivý. Musel jsem ho předělat, aby bezvadně skákal. Měl jsem ho hodně rád. Měl ambice a při troše štěstí mohl vyhrát Velkou pardubickou. Brácha Jirka s ním vyhrál Velkou slušovickou.
Přepadá vás nostalgie?
Jasně. Byl jsem tady deset let. Závodiště jsem tvořil. Pamatuji si, jak jsme vyměřovali dráhu, skoky. Aby se mohly konat první dostihy, tak jsme nechali vyhrabat po délce skoků díry, do kterých jsme vozili hnůj, aby túje rostly a měly nějakou výšku. Dali jsme tam nabílená břevna, aby to koně respektovali. Dnes jsou z toho nádherné ploty.
Jak jste se vůbec do Slušovic dostal? V dostihovém sportu tehdy nic neznamenaly.
Na statek v Židlochovicích za mnou přijel Josef Čuba, bratr Františka (předseda JZD). Slušovice šly hodně nahoru. Plánovaly postavit dostihovou dráhu, chtěly vybudovat velkou dostihovou stáj. A sháněli člověka, který by měl velký rozsah, nebál se trénovat hodně koní, dělat chov.
Kamarád Mira Vaněček ze Zlína, který to tady znal, mi říkal: Ve Slušovicích to má budoucnost. Vezmi to, nebuď blázen. Uvidíš, že to tady bude dobré. Vzal jsem to a udělal jsem hodně dobře. Když jsem sem přišel, bylo ve Vizovicích, kde fungoval malý chov, patnáct koní, když jsem odcházel, měli jsme ve Slušovicích tři stovky koní.
Takže vaše očekávání se splnila?
Maximálně. Byly to krásné roky. Vyhrávali jsme moře dostihů. I ty velké po celé republice – Československé derby, St. Leger. Jezdili jsme do zahraniční, do Vídně, v Moskvě startovali čtyři koně.
Triumf ve Velké pardubické vám ale ve Slušovicích utekl. Mrzelo vás to hodně?
Musíte přijít na správného koně, jako se mi to předtím povedlo s Korokem (spolu vyhráli Velkou pardubickou třikrát). S Essexem jsme ji mohli vyhrát, ale v oranici za Francouzským skokem mi spadl. Byl to úžasný kůň, šestkrát startoval na překážkách a šestkrát vyhrál. Jel jsem s ním do Liverpoolu na Velkou národní.
Tehdy jste v Anglii vzbudili poprask, že?
V tréninku jsme skočili asi deset skoků. Jenže hned za námi běželi stevardi, že je to zakázané, že tady se smí skákat jen v závodu. Ale že nám musí hlavně složit poklonu, že neviděli takhle skákat koně.
Odkrokovali šest metrů dopadu a kroutili hlavou. Byli z toho úplně na větvi. Dostalo se to novin, ve kterých pak vyšly články s titulky: Přijel kůň z východu, který skočí Berlínskou zeď. Ženu pak navštívila tajná policie, prý co to vychází za články.
O to více vás pak štvalo, že jste Velkou národní nedokončili, že?
Musel jsem do druhého kola zastavit, protože mi praskla přezka u třmenu. Bez toho se nedalo skákat.
Pojďme zpátky do Slušovic. Jak jste vycházel s legendárním šéfem agrokombinátu Františkem Čubou?
Když jsem sem přicházel, tak mi lidé řekli, že když si tě předseda váží, tak tě přijme. Myslím, že jsem na něho udělal dobrý dojem. Vycházel se mnou velmi dobře a často jsme se setkávali. Nejen v kanceláři, chodili jsme i ven. Ukazoval mi: Tady bude letiště, tady přehrada. Mám dojem, že si u mě dobíjel baterky.
Uměl dobře motivovat, že?
Měli jsme na stáj vypsané velkorysé cílové odměny. Třeba když vyhrajeme Derby, dostaneme milion korun, za vítězství v Ceně klisen bylo půl milionu korun. Pracovalo se mi tady dobře, měli jsme dobré lidi, v tréninku až 80 koní, manželka měla na starosti chov ve Vizovicích jako zootechnička. Byl jsem tady hodně populární.
Slušovice si připomenou čtyřicet let dostihů, dorazí vítězní žokejové |
A vrcholem byly dostihové dny, na které se sjížděli lidé z celé republiky.
Padaly tady divácké rekordy. Slušovicím mohla v 80. letech konkurovat jen Velká pardubická. Jiná závodiště neměla šanci. Pamatuji si dostihový den, kdy byla protější stráň obsypaná diváky. Prodalo se 50 tisíc lístků a další pouštěli zadarmo.
Jak se vám ve Slušovicích závodilo? Postavil jste si dráhu na míru?
Dostal jsem plochu a můj úkol byl vytvořit kurzy – rovinový, překážkový, diagonály, oblouky, postavit adekvátně překážky. Musel jsem se vejít do závodiště, které je užší. Proto se udělaly klopené zatáčky, aby to koně nevynášelo ven. Bylo to unikátní a elegantní řešení.
Sláva slušovického závodiště je pryč. Není vám to líto?
Mrzí mě to, ale jsem šťastný, že tady aspoň něco je. Díky panu Karlachovi (šéf pořádajícího spolku) a lidem okolo. Jednu chvíli to vypadalo, že dostihy ve Slušovicích skončí úplně. Kéž by přišel větší podnikatel, přinesl větší peníze a postupně se to dostalo na úroveň, jaká tady byla za pana Čuby.
Vy už se sem moc často nedostanete, viďte?
Naposledy jsem tady byl před čtyřmi lety, možná později. Čas tak letí. Popravdě v tom fofru jsem se dozvěděl, že je 40 let od prvních dostihů, až mě pozvali. (úsměv)
