Na focení jste přijel se svou bicí soupravou, jak moc je teď vaší nedílnou součástí?
Jedu právě ze zkoušky kapely WSEDĚ, kde jim odešel bubeník do civilu, tak jsem nabídl své služby a docela jsme si sedli. Tahle vězeňská kapela je součástí projektu Žlutá stužka, který pomáhá začleňovat propuštěné do společnosti. A těm lidem je potřeba dát druhou šanci. Většina z nich chce začít znovu a líp. Ale když v civilu nedostanou kvůli svému rejstříku práci, nebudou mít kde bydlet, tak co udělají? Pomoc tomuhle projektu mi přijde smysluplnější, než sbírat víčka. Já sbírám lidi okolo sebe, kteří tohle chápou stejně a zkusí taky pomoct. A navíc u toho pocvičím na bicí!
Běh se Žlutou stužkou se koná 25. června v Praze na holešovickém výstavišti. Postavíte se taky na start?
S bicí soupravou bych toho moc neuběhl. Budeme tam hrát s klukama WSEDĚ.
Máte nějaký svůj bubenický vzor?
Líbí se mi, jak hraje Dano Šoltys, David Koller nebo Ondra Pomajsl, ale vzor nemám. Já vůbec moc vzorů ve všem svém konání neměl. Nějak jsem je nepotřeboval, chtěl jsem si na všechno přijít sám.
Když už jsme u těch bicích, dostal jste se někdy takzvaně „na buben“?
Nevzpomínám si. Na hrstičku rýže, sklenku koňaku a dobrý doutník jsem si vždy pár drobných nechal. Ale někdy jsem si hotovost schoval tak důkladně, že jsem ty prachy našel až po létech. Rád vzpomínám, jak jsem před mnoha lety našel při úklidu pod vanou v ruličce od hajzlpapíru stočených padesát tisíc.
Vraťme se k vašim začátkům, vzpomenete si na svůj první herecký honorář?
Myslím, že to byly nějaké tři tisíce za natáčení filmu Kluk za dvě pětky.
Co na vaše první herecké krůčky říkala vaše maminka, ředitelka základní školy, kam jste chodil?
Nepřekvapilo ji to. Po tom, co jsem předváděl ve škole, jí bylo jasné, že bude lepší se tím rovnou živit, než aby kluk zkoušel dráhu ekonoma či cévního chirurga.
Vyrůstal jste v Řeži u Prahy, kde sídlí Ústav jaderného výzkumu. Mělo to na vaše dětství nějaký vliv?
Jádro na mě mělo vliv při psaní textů pro moji kapelu Buzerant. Jsou dost jadrné.
Dá se vystopovat, kam až sahají kořeny vašeho smyslu a talentu pro recesi?
Makáme na tom, mám teď plný barák archeologů, antropologů a forenzních psychiatrů.
Po střední uměleckoprůmyslové škole jste se nedostal na DAMU ani JAMU, přesto jste dnes velmi populární a úspěšný herec. Co byste poradil uchazečům o studium herectví, které postihne podobný osud?
Já to nakonec beru jako výhru, naučil jsem se spoustu jiných věcí, které by mi herecká škola nedala, a stejně tu práci dělám. Ale zase na tom hraní nijak nelpím. A úplně mě jímá hrůza nad těmi, kdo tyhle školy vystudují, už k tomu hereckému životu přičuchli, nic jiného neumí, ale vlastně pořádně neumí ani tohle. Co ti budou dělat, až se ukáže, že oni nejsou ti vyvolení…
Letos je to dvacet let, co jste ve stálém angažmá v Divadle Na zábradlí. Ještě před tím jste tam ovšem hostoval, zažil legendu Petra Lébla. Co vám ho dodnes připomíná?
Petr Lébl mě tehdy pozval na hostování, a tak jsem se stal z kavárenského komika profesionálním hercem. Jemu za to dík, ono by se to stejně stalo, ale Petr to urychlil a hlavně mi otevřel dveře na Zábradlí. Tady jsem doma, tady to mám rád. A bydlím vedle v ulici.
Karel Šíp vás označil za jednoho z posledních žijících českých recesistů, v divadle hrajete i spoustu vážných rolí. Vnímáte to jako protiváhu k vaší další tvorbě, která je založena na vašem osobitém humoru?
Děkuji Karlovi za ta vřelá slova, to mě těší! V divadle samozřejmě hraju i vážné, někdy dokonce zachmuřené muže, ale jako protiváhu mého humoru to neberu. Když mi režisér řekne, tady budeš stát a mračit se, rád mu vyhovím, ale stejně se v duchu usmívám.
Co vás osobně bezpečně rozesměje?
Nechci se smát jen bezpečně, mám rád odvážnější humor. A když se chci opravdu pobavit, pustím si některé mé starší věci.
Dceři jste dal jméno Anna Mercedes, měl i tento fakt u vás recesistický základ?
Částečně ano, ale je to i nápověda pro chlapce, co se jí budou dvořit, aby věděli, jakou značkou vozu jí mají udělat radost pod stromečkem.
Dcera jde ve vašich stopách, má nejen osobitý humor, ale i herecký talent. Jak prožíváte její výkony?
Mám z ní radost a trému mám kolikrát větší než ona. Když zpívala ve svatém Vítu s filharmonií nebo v Národním na premiéře Audience pro královnu, kde hraje po boku Ivy Janžurové, byl jsem nervozní jak pes, a Anče naprosto suverénní. To jí závidím.
Kdy v ní nejvíc poznáváte sebe?
Když provede nějaký hustý kousek. Máme velmi podobný smysl pro humor.
Vaší vášní byly jednu dobu lodě. Co vám proběhlo hlavou, když jste dostal nabídku na jednu z hlavních rolí v seriálu Přístav?
V seriálu jsem měl hrát elektrikáře, tak jsem si myslel, že to bude asi lodní elektrikář, to je výsostné řemeslo. Nakonec jsem tam byl obyčejný slaboproudař, ale pěkné hovado, a to se hrálo samo. Rád na to vzpomínám.
Na svém kontě máte hodně televizních seriálů. Navázal jste při práci na nich nějaká přátelství s kolegy, která přetrvala dodnes?
Já myslím, že všechny, co jsem měl potkat, už jsem potkal. Ale mám kliku, na place se vidím s těmi lepšími z nich.
Petr Čtvrtníček
Na internetu jsou k mání stovky vašich legendárních scének a gagů, vracíte se k nim někdy?
Já k nim moc ne, ony se vracejí ke mně samy. Na YouTube na mě ten můj ciferník vybafne každou chvíli.
V poslední době pracujete pro Český rozhlas, načítáte audioknihy, za které jste byl dokonce dvakrát oceněn. Znamená to, že se pomalu vydáváte jiným směrem, od recese k vážnější tvorbě?
Kdepak vážnější tvorba. Jen jsem vděčný za tu rozhlasovou práci, mám to moc rád a když mi za to dají medaili, tak vím, že jsem u toho mikrofonu nebyl zbytečně.
Co byste chtěl jednou mít vytesáno na náhrobku?
Zde leží pan Petr Čtvrtníček, jeden z nejbohatších lidí tohoto světa.
14. května 2019 |
