Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvSeriál Černobyl znovu otevřel téma tragédie, při které v roce 1986 a na její následky v dalších letech zahynulo několik tisíc lidí. „Zda vše zachycuje opravdu věrně, to nedokážu říct,“ okomentovala seriál Vršanská. „Postupem času se totiž ohledně události vytvořila veřejně prezentovatelná pravda. Spousta věcí je v seriálu pravdivá, ve spoustě věcí jsou chyby. Povětšinou jsou to ale jen takové detaily,“ tvrdí.
Kateřina Vršanská je jedinou certifikovanou průvodkyní českých návštěvníků současného Černobylu.
„Když posloucháte příběhy od lidí, kteří si tragédii pamatují, vytvoříte si z nich o události nějaký svůj obrázek. Pak přijde seriál, a ten vaše představy zhmotní. A když to vidíte, jste zděšen,“ řekla Vršanská s tím, že v ní seriál připomínající tragickou událost vyvolal velké emoce.
V Rozstřelu jsme se jí zeptali na to, jak se vůbec k práci průvodkyně v Černobylu dostala a co ji na ní lákalo. „Bylo to úplně náhodou, našlo si mě to samo,“ směje se Vršanská. „Černobyl jsem vždycky chtěla navštívit, už od dětství mě provázel pocit, že to prostě musím vidět. A tak jsme si tam jednoho dne se skupinou lidí zarezervovali termín na prohlídku a jeli se do oblasti podívat. To bylo v roce 2016. A já už jsem tam zůstala,“ říká Vršanská.
Černobyl turisty láká
Zájem o návštěvu oblasti je podle ní opravdu veliký. Hodně návštěvníků tam zavítá také z Čech a ze Slovenska. „Zhruba 150 Čechů a Slováků měsíčně do Černobylu přijede. Jsou to povětšinou pamětníci, nebo lidé, kteří se v roce havárie narodili a chtějí její pozůstatky vidět na vlastní oči. A pak také ti, které nebaví každý rok jezdit na dovolenou k moři a chtějí si volno zpestřit jiným způsobem,“ tvrdí Vršanská.
V samotné elektrárně dodnes pracuje zhruba 2300 lidí. Ta už sice nevyrábí, ale je jedním z nejdůležitějších energocenter na Ukrajině, protože právě odsud se řídí tok vysokonapěťové energie po zemi. I do ní se návštěvníci mohou podívat.
„Bereme je do úkrytového bunkru, procházíme také celým zlatým koridorem. To je chodba, která původně spojovala 1. až 4. blok elektrárny. Další zastávkou je pak hlavní redistribuční centrum, odkud se řídil tok energie ven z elektrárny pro 1. a 2. blok. Pokaždé zavítáme i k památníku Valerije Chodemčuka, což je člověk, který při výbuchu v elektrárně zemřel, ale nikdy jeho tělo nenašli. Na závěr návštěvníky bereme do turistického centra, kde jim pouštíme filmy o tom, co se dělo po havárii. Takže pak odjíždějí s víceméně ucelenou představou, jak vlastně celá elektrárna fungovala,“ okomentovala běžnou trasu černobylské prohlídky Vršanská.
Na místě tragické události je přitom pořád velké množství radiace. „Radiaci nevidíte ani necítíte. Těžko se proto lidem vysvětluje, ať při prohlídce nechodí do mechu a nedotýkají se kontaminovaných stromů. Mají se držet pouze vytyčené trasy a ničeho se nedotýkat. Když se dotknou, hned mají radiace plné ruce,“ tvrdí průvodkyně. Dodává, že speciální oděvy však při prohlídce nejsou potřeba. Bohatě vám postačí dlouhé rukávy a nohavice.
Návštěva je přitom určena jen pro dospělé. „Do 18 let se imunitní systém člověka pořád vyvíjí, takže návštěva mladších lidí je určitě více riziková,“ říká Vršanská.
S odřeninami nebo sádrou do zóny nesmíte
Ona sama přitom nechodí na zdravotní prohlídky. „V Černobylu netrávím tolik času jako moji kolegové, na zdravotní prohlídky tedy téměř nechodím. Jsem na sebe ale mnohem opatrnější. Když si zlomím nohu, odřu se, nebo si nějak poškodím kůži, znamená to problém, protože do zóny nebudu moct, bylo by to riziko. Proto na sebe musím dávat opravdu velký pozor,“ tvrdí průvodkyně.
V rozhovoru padly také informace o lidech, kteří museli v roce 1986 po havárii opustit své domovy a o tom, jak to v oblasti vypadá nyní. „V bezprostředním okolí elektrárny už nikdo nežije a nikdy tam žít už nebude, jelikož je tam půda opravdu těžce kontaminovaná. Po nehodě se někteří původní obyvatelé ale na místo vrátili. Některé lidi se dokonce nepodařilo vůbec vysídlit a i po havárii tam jako vlastenci zůstali,“ říká Vršanská.
Zjišťovali jsme také, jací lidé dnes v elektrárně a jejím okolí pracují. „Přímo na elektrárně jsou lidé, kteří tam dojíždějí z města vzdáleného asi 70 km od oblasti. Ti dělají klasické směny. Pak jsou tu zaměstnanci, kteří pracují na likvidaci černobylské zóny. Ti jsou ubytováni přímo v Černobylu a dojíždí tam i z míst vzdálených několik set kilometrů. Jsou to skupiny o 1500 lidech, které se po 14 dnech obměňují. Je to proto, aby si jejich organismus odpočinul a zase stihl zregenerovat,“ tvrdí průvodkyně.
V závěru rozhovoru Kateřina Vršanská prozradila své vize o fungování oblasti do budoucna. „Město Pripjať, které se nachází 3 kilometry od elektrárny, bude otevřené do té doby, než se tam budovy začnou skládat k zemi. Z bezpečnostního hlediska se tedy celé město uzavře. I elektrárna by tam za sto let už neměla stát. Celá oblast by se měla do budoucna zlikvidovat,“ říká Vršanská.
Město Pripjať s téměř 50 000 obyvateli, které se nachází necelé tři kilometry severně od elektrárny, bylo evakuováno 36 hodin po nehodě a od vyhlášení evakuace bylo město za tři hodiny prázdné. Během následujících dnů bylo z oblasti 30 km od elektrárny evakuováno dalších cca 180 000 lidí. Jako náhradu za ztracenou Pripjať nechala vláda postavit 50 km východně od elektrárny nové město Slavutych.
Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na tři pásma. V té první, 10 km kolem elektrárny, již žádní lidé nikdy žít nebudou. Její kontaminace stronciem, cesiem a plutoniem to neumožňuje. 30 km pásmo se rozdělilo do dvou částí, které se nazývají 2. pásmo a je zde ohromný biotop pro poklidný život zvířat a 3. pásmo, kde se nachází město Černobyl a několik částečně obydlených obcí.
Kontaminováno bylo více než 200 000 km čtverečních v Evropě, z toho asi 150 000 km v Bělorusku, které zasáhlo 70 procent radioaktivního spadu, v Rusku a na Ukrajině.
Ve druhé vlně zavál vítr radioaktivní spad do Polska, Československa, Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, zemí Beneluxu a Dánska. Třetí vlna spadla na Rumunsko, Bulharsko a bývalou Jugoslávii.
Exploze čtvrtého bloku
Explozi na čtvrtém bloku elektrárny, který měl být odstaven, předcházel 26. dubna 1986 běžný test nouzového fungování turbíny. První exploze nastala sotva minutu po jeho zahájení. Z reaktoru začala unikat radioaktivita a dovnitř začal vnikat vzduch a začal hořet grafit. Kov palivových trubek začal reagovat s vodou a vzniklý vodík způsobil druhou explozi.
Syndrom (nemoc) akutního ozáření (ARS) byl potvrzen u 134 pracovníků elektrárny a hasičů. Z toho 31 lidí zemřelo během několika měsíců po nehodě (28 na následky ozáření), dalších 19 lidí z této skupiny zemřelo na následky ozáření v průběhu dalších let. Devět dětí zemřelo na rakovinu štítné žlázy a odhadem 3940 lidí zemřelo nebo může zemřít na rakovinu způsobenou ozářením.
Nejvyšším dávkám radiace bylo vystaveno asi 200 tisíc likvidátorů (záchranářů, vojáků a horníků), 116 tisíc evakuovaných z uzavřené zóny a dalších 270 tisíc osob žijících v kontaminovaných oblastech. Celkem tedy přibližně 600 tisíc osob. Celkem bylo za postižené označeno 5 - 7 milionů lidí v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině.
