Úderem šesté hodiny ráno se skromnou chalupou na okraji Tulgoviči rozezní běloruská hymna. Devadesátiletý Ivan Šamjanok se umyje, zatopí ve stařičkých železných kamnech a skočí do chléva nakrmit vepře. Ačkoli vede tichý a osamělý život, nic mu v zakázané radiační zóně nechybí.
„Zatím je mi dobře. Včera tu byli lékaři, položili mě na postel, kontrolovali mě a měřili. Řekli mi: Všechno je v pořádku, dědo,“ vypráví Ivan reportérovi agentury Reuters.
Radiaci stařík vůbec neřeší. Před každým jídlem se preventivně „léčí“ panákem vodky, jaderná havárie však na jeho obživě nic nezměnila. Ivan nikdy nedal dopustit na zeleninu ze svých záhonků, bez obav porazí i pašíka nebo kuře. Kdo chce dlouho žít, má podle něj zůstat v rodné vesnici.
„Kdo se sem chtěl vrátit, už je dávno mrtvý“
„Žila tady i má sestra s manželem. Rozhodli se odstěhovat a brzy už leželi pod zemí. Zabila je úzkost. Mně úzko není. Občas si zazpívám, projdu se po dvorku, všechno hezky pomalu... A žiju,“ říká Ivan.
Společnost mu každý víkend dělá vnučka, která při návštěvě navaří a uklidí světnici. Kromě ní do Tulgoviči dvakrát týdně zavítá pojízdná prodejna s čerstvým chlebem. Zákazníků však postupně ubývá, teď už jsou jen dva. Kromě Ivana ještě jeho synovec, který bydlí na druhém konci vesnice.
„Myslíte, že se sem vrátí lidé? Ne, ti už nepřijdou. Ti, kteří chtěli, už dávno zemřeli,“ uzavírá Ivan. Podobně jako Tulgoviči dopadly i další stovky vesnic a městeček kolem Černobylu.
Zakázaná zóna se rozkládá na 2 600 čtverečných kilometrech, je tedy velká zhruba jako Lucembursko. Po 26. dubnu 1986, kdy kvůli zpackanému pokusu a následnému přehřátí explodoval jeden z reaktorů elektrárny u Černobylu, muselo své domovy opustit 135 tisíc lidí.
Tulgoviči (červená značka), Černobyl (modrá značka)
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
