Závěrečná žlutá výprava česko-slovensko-polské posádky vedla z Indie přes Nepál, Pákistán, Čínu, Uzbekistán a Rusko domů. Více než sedmnáct tisíc kilometrů zdolaly za pět měsíců dva trabanty, jeden polský fiat a motorka Jawa 250. Úctyhodné; jenže bez tématu.
Zatímco minulou výpravu Trabantem do posledního dechu ozvláštnilo výbušné napětí mezi mužským furiantstvím a ženskou praktičností, nyní v čistě pánské jízdě podobně nosný kontrast chybí. A bez něj zbyl jen záznam cesty s očekávanými milníky: jedou, tlačí, spravují, moknou, suší se, balí, zase jedou.
Drony se sice postarají o překrásné záběry, ale v podstatě dokument nabídne totéž, co lze vidět v jiných cestopisech, včetně nekonečných selfíček s domorodci.
Po představovací besídce členů expedice přijdou na řadu obvyklé prvky koloritu jako věčné krávy na silnici, pro zpestření sloni nebo lány konopí, pro nádech napětí vojáci v Kašmíru. Většinou jsou však výjevy z putování monotónní a vzájemné legrácky buď příliš interní, nebo až okázale chlapácké. Nechybí ani opelichaný kosočtverec, ale hlavně film vydatněji než dříve kličkuje mezi sebeoslavnými výjevy.
Výjimku tvoří Himálaj jakoby zakletý v mlze a dešti s průsmyky a vodopády, kde i kolovrátek poruch a oprav získá přízračný ráz.
Za zdolání pětitisícovek se samozřejmě sluší smeknout, ovšem pravým hrdinou se stane místní řidič, který celou slavnou výpravu naloží na korbu a převeze přes kritická místa.
Paradoxně našinci kritizují hustý provoz, ač jsou cesty ucpané jim příbuznými poutníky, kteří také jedou na vrchol, jen aby se vyfotili či natočili domácí video. Podobně zarazí údiv nad vojenskými, policejními či úřednickými kontrolami napříč trasou; cožpak nevěděli, kam jedou?
Očekávané finále s uvítacími ovacemi osvěží jen pointa jediného tajemství: jestli jeden z aktérů stihne porod svého potomka. Milé. Ale filmařsky už trabantům došla šťáva.
