Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvSe svým již zesnulým parťákem Jiřím Hanzelkou procestoval Zikmund v poválečné době kus světa autem Tatra. Samozřejmě není zdaleka prvním Čechem, který se dožil stovky, ale je asi jedním z prvních, kdo v tomto věku pořád aktivně pracuje. Pomáhá zlínskému muzeu s katalogizací svého nepřeberného archivu a podílí se i na přípravě knih o svých cestách.
Miroslav Zikmund byl v 50. letech, řečeno dnešním jazykem, „celebritou“. Zážitky z jeho cest Češi hltali ve filmu, v rozhlase, v časopisech. „Celebritou“ je stále, i když už žije nenápadně se svou o 25 let mladší přítelkyní ve Zlíně.
Ještě donedávna chodil třeba do zlínského divadla, kde má židli se svou jmenovkou – abonentem je tam od roku 1954. V ústraní je teprve rok a půl po úrazu, při kterém si zlomil nohu. Jinak si udržuje podle svých přátel dobrou kondici.
Rozhovory s médii však odmítá, protože má pocit, „že už řekl
všechno“. Stejnou odpověď dal i MF DNES, když ho před pár dny žádala o pár vět k životnímu jubileu.
„Zlíňané ho běžně potkávali na výstavách, v muzeu, v divadle, na nákupu. K nám chodil na všechny akce,“ říká jeho blízká známá Magdalena Preiningerová, která ve zlínském muzeu spravuje Zikmundův archiv.
Neviditelná celebrita
Den svých stých narozenin nejspíš stráví oslavenec poslechem pořadů o svých cestách v televizi a rozhlase. „Pan Zikmund právě proto, že už těch narozenin slavil tolik, si nepřeje to slavit a my mu to přání splníme. My to slavíme jako muzeum tak, že jsme otevřeli výstavu uměleckých děl inspirovaných životem Hanzelky a Zikmunda,“ dodává Preiningerová. V pátek také vyjde poštovní známka se Zikmundovým portrétem.
Sto let Miroslava Zikmunda MF DNES připravila ke 100. narozeninám slavného cestovatele Miroslava Zikmunda seriál o jeho výjimečném životě. |
Miroslav Zikmund už dnes necestuje, ale na druhém konci světa byl nedávno. „V roce 1992 byl v Austrálii a pak znovu v roce 2000. V témže roce byl v Americe přebírat Ingrišův archiv,“ vypráví Preiningerová. Eduard Ingriš byl rovněž legendární český cestovatel, který se proslavil písní Niagara. V roce 2000 navštívil Zikmund znovu i Srí Lanku. V botanické zahradě se tam vyfotil u kořenů obrovské rostliny, kde se fotil už v roce 1961. Symbolická fotka. Zikmund zestárl o 58 let, rostlina byla prakticky úplně stejná.
Stoletý světoběžník nemá podle Preiningerové žádný speciální recept na dlouhověkost. Jen dodnes ráno cvičí a ještě donedávna pracoval na své zahradě.
Gerlach? A co bys tam dělal?
Miroslav Zikmund pochází z plzeňské železničářské rodiny. Úplně poprvé cestoval jako dítě s rodiči do Vysokých Tater. „Ptal jsem se maminky, která z těch hor je, na Gerlachovský štít, že bych tam rád vylezl. Ona se mě zeptala: A co bys tam dělal? To mi trochu přistřihlo křídla,“ vzpomínal Zikmund zatím v posledním rozhovoru pro Hyde Park ČT loni v červenci.
„Studená sprcha“ pod Gerlachem však cestovatelského snílka neodradila. Díky otci u dráhy měl jednu volnou jízdenku do roka jako – dnes by se řeklo – benefit. S ní se podíval v 16 letech jako gymnazista na východní konec republiky na dnešní Zakarpatskou Ukrajinu. S celoživotním přítelem Jiřím Hanzelkou se seznámil při zápisu na Vysokou školu obchodní v roce 1938. Po válce začali oba kamarádi osnovat svůj plán projet všemi kontinenty. Přesvědčili vedení automobilky Tatra a 22. dubna 1947 skutečně vyjeli.
Po návratu z první cesty 30. dubna 1953 dostal Zikmund Řád prezidenta republiky Antonína Zápotockého „za odvážnou a úspěšnou cestu autem Afrikou a Amerikou“. Zarámovaný řád si můžete prohlédnout opřený o zeď v badatelně Archivu H + Z v Otrokovicích.
Tátovu nepřítomnost jsem nebral jako újmu, říká Miroslav Zikmund mladší |
Mezi oběma výpravami se cestovateli narodil syn Miroslav. Ten dal před pár dny velký rozhovor MF DNES, ve kterém dostal kromě jiného i otázku, co by otci popřál ke stým narozeninám. „Ve filmu jsem mu přál, aby měl dostatek času na všechno, co by ještě chtěl. Protože on měl stále co dělat, celý život víceméně nestíhal,“ reagoval Miroslav Zikmund mladší, kterému je navzdory přídomku „mladší“ už 64 let.
Poznamenalo ho to, co ovlivňuje asi děti všech velkých cestovatelů. Vyrůstal v nepřítomnosti otce. Ten vyrazil na druhou velkou cestu po Asii a Sovětském svazu, když měl syn čtyři roky. „Posílal pohlednice, k Vánocům i balíček. Vnímal jsem to tak, že tatínek má svou práci někde jinde a nemůže se vrátit na počkání. Nebral jsem to jako nějakou újmu nebo strádání. Dětí s podobným osudem bylo a je více. Vím, že někde tatínek řekl nebo napsal, že Hanička Hanzelková tehdy řekla svému tatínkovi při jeho příjezdu ‚strejdo‘, což nejen jeho šokovalo. Prostě ho znala jen z fotek,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Zikmund mladší. Tatínek se vrátil v roce 1964, když bylo synovi devět let.
V srpnu 1968 se všechno zlomilo. Cestovatel si do deníku zapsal, „že se v Kremlu asi zbláznili“. Vyhodili ho ze strany. Tak se nositel Řádu prezidenta stal disidentem se zákazem cestování a měl 20 let na uspořádávání svého archivu. I z té doby se dochovaly historky o jeho systematičnosti. Již zesnulý spisovatel Ludvík Vaculík prý byl u Zikmundů jednou na návštěvě. Pod stolem našel malý lísteček, který byl určený k podložení dvířek knihovny, aby se úplně neotevírala. A na papírku bylo přesně napsáno, k čemu je určen: Lístek na podložení dvířek knihovny.
Sametový comeback
Zikmundova chvíle přišla znovu v listopadu 1989. V osmdesátých letech se seznámil s Václavem Havlem. V roce 1983 se oba poprvé potkali v Miloticích u Kyjova na setkání zakázaných spisovatelů. Havel za ním poté vyrazil do jeho zlínské vily, ale jejich schůzce zamezili estébáci. Během sametové revoluce v listopadu 1989 se Zikmund stal jedním z ústředních hybatelů dění ve Zlíně. Vystupoval za nově vzniklé Občanské fórum a málem se stal i poslancem.
Miroslav Zikmund je spjatý už od roku 1952 právě se Zlínem. „Zikmundova vila“ a vedlejší „Hanzelkova vila“ jsou dokonce na plánu města mezi „památkami“. Do města přišel přitom náhodou. Po první cestě potřebovali s Hanzelkou zpracovat filmový materiál a vybrali si zlínské ateliéry.
V roce 2009 u příležitosti devadesátin dal Zikmund velký rozhovor MF DNES. „Vysoký věk není zásluha. Je to spíš dar od pánaboha nebo nějakého stvořitele. Navíc se starám o zdraví. Cvičím, je tady zahrada, která má osm tisíc metrů, a na ní mám pět dobrých kamarádů – Kosu, Hrábě, Vidle, Krumpáč a Lopatu,“ řekl cestovatel. Zikmund prožil většinu života v šedém zlínském domě, který má krásný pozemek, vlastně malý les. Proslavil se skoro tolik jako Tomáš Baťa, se kterým sdílí expozici v místním muzeu.
Z cestovních a osobních deníků29. srpna 1947, Gíza, Egypt Zajímavý rozhovor s průvodcem, který nás považoval za německé zajatce. Nabídl nám práci, byt, stravu a manželky. Strávili jsme na vrcholu pyramidy kouzelnou noc. Ráno průvodce opakoval nabídky. 25. 11. 1947 Debra Simra, Etiopie Viděli jsme domorodce se střelnými zbraněmi. Poučka celníků: Uvidíte-li člověka ležet napříč silnicí na zemi, jeďte třeba přes něj, nezastavovat! 23. 12. 1947, Kurnata, Keňa Ráno Jurka dostal prudkou zimnici, křeče v celém těle, po 20 minutách vysoké horečky. Malárie podle všech předpisů. První dávky atebrinu vyzvracel, pak udržel. Horečka klesla kolem jedné hodiny. 4. 12. 1948, Asunción, Paraguay Celník nám radí, abychom nakoupili benzin, protože v Paraguayi není ani kapka, za litr benzinu se tam řežou hlavy. Pak vidíme, jak jsou policajti na křižovatkách neteční, lajdáčtí, kouří ve službě. Směr udávají postavením čelem a bokem ke směru. Vozy zastavují střelbou. 8. 1. 1949, Rio de Janeiro Poznámky z Ria: – v restauraci leprózní člověk, v tramvajích často – Škodovka je považována v Brazílii za nejlepší evropský malý vůz – předkarnevalová nálada: kravál v tramvajích, černoši tancují a hrají za jízdy. Tramvaje s lidmi na střeše. V tramvajích vývěsky: Neničte veřejný majetek! Budete chtít jezdit i po karnevalu! – volby na Amazonce: smí volit jen ti, kdo umějí číst a psát. 22. 4. 1959 Ledeč nad Sázavou V jiné vsi stojí slepec s bílou holí, vedle něj žena, zřejmě manželka. Člověk v té chvíli slyší jejich dialog. „Už asi jedou, tatínku.“ A muž obrátí své vyhaslé zraky směrem k oběma vozům a směrem ke zvuku motorů začne mávat... Nikdy na tenhle pohled nezapomenu. 21. srpna 1968, Praha (osobní deník) Po 2:00 mě probudil telefon: Karel Pavlištík – ohromující, neuvěřitelná zpráva: rozhlas hlásí, že před půlnocí k nám vtrhly jednotky varšavského paktu – okupanti. Je to možné? Zbláznili se v Kremlu? To je konec socialismu v Evropě, konec „družby“! U přijímače spolu s Evou, otřeseni. Nad námi duní letadla, vlna za vlnou. V rozhlase 2x státní hymna, před rozhlasem tanky vysazené na obsazeném letišti. Volal Šebl, od 9:00 plénum ÚV. Usnesení, že čtyřčlenná delegace ihned odjede do Prahy s rezolucí. 28. 7. 1970, Praha (osobní deník) Ve 14:30 na ústřední výbor k pohovoru. Čekal jsem dvě hodiny, přede mnou tam byl Adolf Hoffmeister – vyloučen (včera totéž Alena Bernášková, Jan Skácel, Ivan Kříž), po mně ještě režisér Oldřich Daněk z Barrandova. Komise ve složení: Sítař, Semín, Kolář, Holan, Klíma – vesměs nýmandi + Pavel Bojar (předseda, položil mi úvodní otázku, a aniž čekal na odpověď, odešel a už se nevrátil!). Rozhovor téměř hodinový – pokračování Kafkova Zámku. Výsledek: vyloučen. Mám pocit uvolnění – s touhle stranou nic společného! |
