Tátovu nepřítomnost jsem nebral jako újmu, říká Miroslav Zikmund mladší

Seriál   20:12aktualizováno  20:12
Po slavném otci zdědil vášeň k cestování. Na rozdíl od něj je ale Miroslav Zikmund mladší nejšťastnější, když krajinu a země projíždí ve vlaku. V rozhovoru ke stým narozeninám jeho otce mluví o plánu projet transsibiřskou magistrálu.

Miroslav Zikmund mladší je synem cestovatel Miroslava Zikmunda a operní pěvkyně Evy Maškové. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Když se cestovatel Miroslav Zikmund spolu se svým parťákem Jiřím Hanzelkou vydali na druhou cestu, byly jeho synovi, rovněž Miroslavovi, čtyři roky. Ukončili ji po pěti letech.

Malý Miroslav vyrůstal ve Zlíně, jeho maminka působila jako operní pěvkyně v Praze, s výchovou pomáhali prarodiče.

„Vnímal jsem to tak, že tatínek má svou práci někde jinde a nemůže se vrátit na počkání. Nebral jsem to jako nějakou újmu nebo strádání. Dětí s podobným osudem bylo a je více,“ říká Miroslav Zikmund mladší.

Jak se vám žije se jménem Miroslav Zikmund?
Když to vezmu celkově, tak dost těžko. Nejlépe to vystihuje výraz bílá vrána. Váže se to zejména k dětství. Zlín byl v podstatě – nemyslím to pejorativně – venkov. Nebyla tady množina dětí stranických a státních funkcionářů. Na rozdíl třeba od Prahy, kde takové dítě jednodušeji zapadlo. Tady jsem byl jediný a navíc umocněno na čtvrtou.

Fotogalerie

Jak to myslíte?
Tak základem to byl slavný tatínek, na druhou maminka, sólistka opery Národního divadla v Praze. Na třetí to byl dědeček, tehdy žijící v Gottwaldově, středoškolský profesor na dnešním gymnáziu, na čtvrtou babička, rovněž učitelka. Byl jsem příliš známou osobou i z hlediska škol. Spousta kantorů prarodiče osobně znala, případně to byli jejich žáci. Byl jsem prostě příliš prominentní dítě. Sice jsem se tím nikde nechlubil, ale víte, jak to děti berou.

Jak vás vnímaly?
Že by mne někdo šikanoval, to ne. Ale ze strany spolužáků tam byl odstup. Cítil jsem ho. Ne v první či druhé třídě, ale později ano. Moc kamarádů jsem neměl. Navíc jsme bydleli na Nivách, v tzv. lékařské čtvrti, a tam nás bylo jen do deseti dětí, jakžtakž vrstevníků. Nejlepším kamarádem byl černý vlčák Rek hlídající mne od narození. Bohužel, postihly ho zdravotní potíže. Když jsem se jednou vrátil ze školy, psí bouda byla osiřelá a Rek v psím nebi. Dostal injekci. Pro dětskou duši to byla těžká rána.

Vzpomínáte si z té doby na děti Jiřího Hanzelky?
Ne. Hanzelkovi se odstěhovali, když mi byly, myslím, dva roky. Nepamatuji si je jako malé děti. Za školní docházku jsme se viděli asi pětkrát šestkrát. Moc jsme se neznali.

Jak se k vám chovali učitelé?
Učitelé to tolik nerozlišovali. Když říkali, že mi dají dvojku z chování, tak mi to bylo jedno.

Vy jste dostal dvojku z chování?
Bylo to takové, dnešní terminologií řečeno, vyhrožování.

Proč?
Byl jsem někdy trochu vydrzlý. Zatímco ve škole na Zálešné, na prvním stupni, byly žákovské knížky, tak na druhém stupni ve škole „ve městě“ už nebyly. Mělo to své výhody i nevýhody. Když žák začal být příliš drzý, tak to skončilo lepancem. Tehdy se to řešilo na místě – jako to dělal Igor Hnízdo v Obecné škole. Na takové metody si nikdo nestěžoval, protože doma by dostal ještě jednu. Ale nikdy jsem neměl strach, že mě za špatnou známku doma bude někdo trestat. Babička byla praktická. Jednou jsem přinesl poznámku, že jsem se nezúčastnil sběru papíru. A babička napsala – je nám známo, pršelo. Tím poznámky skončily. Pochopili, že to nemá smysl. A dědeček říkal, že pětka je taky známka.

Sto let Miroslava Zikmunda

MF DNES připravila ke 100. narozeninám slavného cestovatele Miroslava Zikmunda seriál o jeho výjimečném životě.

Takže vás vychovávali maminčini rodiče?
Ano. Když jsem se narodil, tak maminka byla se mnou doma, ale později se dostala do Národního divadla v Praze, kde i bydlela. Do Zlína jezdila, ale moc času neměla, tak jednou dvakrát za měsíc. Tatínek byl doma dvakrát za dobu druhé cesty. Jednou, to byl rok 60, nebo 61, to bylo ze zdravotních důvodů. Podruhé přijeli v roce 1962, jeli jsme na dovolenou všichni tři do Tater na Štrbské pleso.

Musel jste být hrozně rád, že tátu zase vidíte, ne?
To si už nevybavuji. Vím, že někde tatínek řekl nebo napsal, že Hanička Hanzelková tehdy řekla svému tatínkovi při jeho příjezdu strejdo, což nejen jeho šokovalo. Protože ho prostě znala jen z fotek.

Bylo vám líto, že nejste na cestách s ním?
Posílal pohlednice, k Vánocům i balíček. Vnímal jsem to tak, že tatínek má svou práci někde jinde a nemůže se vrátit na počkání. Nebral jsem to jako nějakou újmu nebo strádání. Dětí s podobným osudem bylo a je více. V novinách vycházely reportáže, v televizi byly krátkometrážní filmy a v rozhlase jsem o něm také slyšel.

Když přijeli z druhé cesty, lidé je považovali za hrdiny. Co vy?
Nevnímal jsem to tak. Prostě se táta vrátil z práce v zahraničí a hotovo.

Co myslíte, že jste po něm zdědil?
Snad jedině tu touhu po cestování. Jenom mě více lákají vlaky než příliš vzdálené krajiny. Zjistil jsem, že ve vlaku jsem nejspokojenější. Možná je to dědictví po dědečkovi Zikmundovi, který byl strojvůdcem. Já jsem tuto profesi dělat nemohl. Nosil jsem brýle, což podle tehdejších drážních předpisů znamenalo, že nemůžu dělat strojvedoucího. Bylo to nesmyslné, postavené na logice „co kdyby nastala katastrofa“.

To vás muselo mrzet, ne?
Jistě, ale nic jsem s tím dělat nemohl. To, že mám levé oko slabší a potřebuji brýle, jsem do té doby nevěděl. Zjistilo se to až v době, kdy jsme absolvovali zdravotní prohlídku u železničního lékaře. Zdravotní posudek byl doplňkem přihlášky na střední průmyslovou školu v Břeclavi zaměřenou na železnici. Tehdy jsem neuvažoval nad tím, že mi to později zkomplikuje pracovní zařazení. Důležitá byla možnost jít studovat zvolený obor. V osmnácti letech jsem začal jako průvodčí, tam zprvu brýle nevadily.

Miroslav Zikmund mladší

Narodil se v roce 1955, necelé dva roky poté, co se Miroslav Zikmund oženil s operní pěvkyní Evou Maškovou z Kroměříže. Dětství prožil ve Zlíně, po střední škole se přestěhoval za matkou do Prahy. Vystudoval střední průmyslovou školu v Břeclavi zaměřenou na železniční dopravu. Celý život pracoval u Českých drah. Žije v Praze.

Mám pocit, že jste po tatínkovi zdědil i vzdor vůči autoritám. Je to tak?
Byl jsem rebel, to ano. I na průmyslovce jsem se postavil řediteli, bývalému lampasákovi. Přišel s nějakými nápady a já jsem odporoval. Třeba rozhodl, že chlapci z celé školy si koupí modré teplákové soupravy a červené trenýrky do tělocviku. Byl jsem mezi prvními, kteří řekli, že to neudělají. Protože soupravu jsme měli.

Jak to dopadlo?
Slabší jedinci podlehli a silnější to odmítli. Ředitel si myslel, že celá škola bude jednotná jako na vojně. A nakonec nebyla.

Co na to tatínek?
Neříkal jsem mu to. Nebyl důvod.

Jak jste trávil víkendy ve Zlíně s tatínkem?
Rodiče už byli rozvedení, takže to nebylo moc veselé období. Navíc oba s Jiřím Hanzelkou byli v té době po roce 1970 takzvaně v klatbě a měli nepsaný zákaz nejen publikovat, ale být i zaměstnáni. Tatínek mohl cestovat jen do socialistické ciziny. Takže se vrhl na rodokmen. Čas mu naplňovala také zahrada kolem domu i studium archivů, což bylo dost obtížné.

Jezdili jste na výlety vlakem?
Vzato do důsledku, nikdy jsme spolu vlakem na výlet nejeli. My jsme spolu byli jen začátkem 70. let autem na cestě po Slovensku. I tam už jsme začali mít na některé věci rozdílné názory. Nehádali jsme se, ale rozpor byl znatelný, a ani jeden jsme nehodlali ustoupit a neshodli jsme se. Vlivem všech okolností je mezi námi odstup, každý jsme povahou jiný. Ale počkejte, vybavuji si, že jsme dvakrát vlakem společně jeli.

Kdy?
Poprvé to bylo lůžkovým vozem do Prahy na psychotesty ohledně volby střední školy. Zpátky se letělo letadlem do Holešova, což bylo paradoxně levnější než vlakem. Podruhé to byla náhoda, tatínek jel, tuším, do Karlových Varů a já jsem shodou okolností měl na tom vlaku službu jako vlakvedoucí.

Na cesty vlakem jste se vydával sám?
Ano, hromadné cestování mne nelákalo. Cestoval jsem po Československu, po NDR nebo do Maďarska. Cílem bylo projetí všech tratí Českých drah – s touto skvělou myšlenkou přišel můj – bohužel předčasně zemřelý – spolužák z průmyslovky. V roce 1985 z jeho podnětu vznikl Klub železničních cestovatelů, který existuje pořád. Po otevření hranic v roce 1989 systematicky projíždíme tratě v zemích za bývalou železnou oponou. Teď už mám kompletně projeté Švýcarsko, Maďarsko a řadu dalších zemí. Chtěl bych si projet transsibiřskou magistrálu do Vladivostoku.

Zaznamenáváte si cesty jako tatínek?
Podrobně ne. Jen si je vyznačím na mapě. Tu pak dostane kolega z Klubu železničních cestovatelů, který vede evidenci ujetých kilometrů. Když se naplní předem určená kvóta, tak získáte diplom. Prostě i v pokročilém věku si dokážeme hrát.

Přečetl jste všechny tátovy knihy?
Samozřejmě. U těch, které psali po druhé cestě, jsem dělal korektury. Bylo mi deset let. Četl táta, pak dědeček a pak já. Každý je značil jinou barvou. Nevnímal jsem obsah, ale hledal jsem typografické chyby.

Bavilo vás to?
Byl jsem za to placen. Za každou odhalenou chybu jsem dostal tuším korunu. Byla to pro mne motivace. Viděli jsme, že věta se dá formulovat jinak, že tam je gramatická nebo typografická chyba. Zhruba před dvěma roky mi tatínek dával knížku a říkal mi, že tam jsou čtyři chyby, jestli je prý najdu. Našel jsem čtyři, z toho jednu věcnou. Autor psal, že Koper je chorvatský přístav, ačkoli je to slovinský přístav. Ty další chyby byly jiné, než odhalil on. Proto trpím při četbě libovolných novin, kde je pravopisných chyb jako máku.

Co byste tatínkovi k narozeninám přál?
To je velmi těžká otázka. Na to neumím odpovědět. Ve filmu jsem mu přál, aby měl dostatek času na všechno, co by ještě chtěl. Protože on měl stále co dělat, celý život víceméně nestíhal.

Autor:

Vilu koupil Zikmund od vládního rady, po zákazu se v ní scházeli disidenti

Vila Miroslava Zikmunda ve Zlíně

VIDEO Seriál Stačil jeden pohled na Zlín a Miroslav Zikmund měl jasno: to je město, ve kterém by chtěl žít....

Zikmundovy stopy ve Zlíně: v divadle o něm byla hra, škola mu dala doktorát

Rektor Baťovy univerzity Petr Sáha a Miroslav Zikmund

VIDEO Seriál O cestách Hanzelky a Zikmunda se nejvíce dozvíte ve zlínském muzeu, inspirovaly také místní...

Archiv Hanzelky a Zikmunda je také svědectvím o světě, který už neexistuje

Rozhlasových reportáží jen za první cestu napsali Jiří Hanzelka a Miroslav...

VIDEO Seriál Rozsáhlý osobní archiv cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda spravuje Muzeum...

Fenomén Zikmund. Cestovatel oslaví 100 let, připomene si ho celé Česko

Miroslav Zikmund s novou knihou Zikmund a Hanzelka - s Tatrou kolem světa.

VIDEO Seriál Cestovatel Miroslav Zikmund oslaví 14. února sté narozeniny. Kulaté výročí si budou jeho...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

VIDEO Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho...

Zikmund očima cestovatelů. Jeho preciznost je inspirativní, shodují se

Oslava stých narozenin cestovatele Miroslava Zikmunda se uskutečnila ve Zlíně.

VIDEO Seriál Při příležitosti stých narozenin Miroslava Zikmunda MF DNES oslovila jeho následovníky, přátele,...

Nafotili místa jako Hanzelka a Zikmund před mnoha lety. I kanibalskou ves

Kamarádi z Plzeňska nafotili místa, která před nimi navštívili legendární...

VIDEO Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha z Plas na Plzeňsku vyrazili na stejnou expedici jako legendární...

Nejčtenější

Jágr pomohl hokejistům Kladna dvěma body k výhře nad Ústím

Kladenský Jaromír Jágr z Kladna rozehrává jednu z akcí v duelu s ústím nad...

První hokejová liga pokračovala zápasy 58. kola. Jaromír Jágr pomohl ve svém druhém duelu v sezoně dvěma asistencemi k...

Lehčí los pro Slavii, jak mít pohárovou jistotu a kdo do elitní skupiny

Hráči Plzně a Slavie si po zápase podávají ruce. Uprostřed je zklamaný slávista...

Od chvíle, kdy fotbalisty Slovácka převzal trenér Martin Svědík, jsou nejlepší v lize. Utekli z boje o záchranu a patří...

Hokejisté Plzně nasázeli Zlínu devět gólů, u šesti byl Gulaš

Plzeňský útočník Milan Gulaš, který v zápase nastřílel pět gólů.

Hokejisté Plzně si v dohrávce 46. kola Tipsport extraligy s chutí zastříleli. Zlín deklasovali 9:2 a hned u šesti gólů...

Pacient odpojil přístroje a rozbil dveře na balkon, pád z něj nepřežil

Ilustrační snímek

Pád ze čtvrtého patra budovy zlínské nemocnice nepřežil ve čtvrtek nad ránem pacient neurologie. Případem se zabývají...

Za ubití psa smetákem dostal muž podmínku, majitel se rozsudku nedožil

Soused zabil seniorovi psa

Trest dvaceti měsíců vězení s odkladem na tři roky si u okresního soudu ve Zlíně vyslechl v úterý jednačtyřicetiletý...

Další z rubriky

Oprava Velkého kina ve Zlíně ještě nezačala, a už stojí dva miliony

Velké kino ve Zlíně je už rok a půl zavřené. Stále není jasné co s ním bude dál.

Velké kino ve Zlíně, které bývalo největším promítacím sálem v Evropě, je už třetím rokem zavřené. Za tu dobu kolem...

V budově bývalého soudu by mohla být krytá tržnice, pošta nebo kanceláře

Bývalá budova soudu ve Zlíně.

Před čtyřmi lety zlínští radní odmítli prodat budovu chátrajícího soudu v centru Zlína za sedm milionů korun...

Propojení nemocnice s Pentou odmítá Čunek i firma. Otázky ale zůstávají

Takto má vypadat nová krajská nemocnice, která může vzniknout ve...

Společnost Penta tvrdí, že se nebude podílet na stavbě ani provozu nové nemocnice ve Zlíně - Malenovicích. Přesto...

Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné
Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné

Stále více žen touží rodit doma nebo alespoň v příjemném prostředí s pomocí porodní asistentky. Zatímco v zahraničí jsou takzvané porodní domy běžné, v ČR je tento systém porodnictví dosud v plenkách. Pražská Bulovka se to rozhodla změnit a přišla s řešením.

Najdete na iDNES.cz