Obejít molo, odčerpat vodu, která napršela do lodí, zkontrolovat upevnění a ověřit, že se s žádnou z lodí nic nestalo. To je běžné ráno Petra Flašara, správce v přístavu v Petrově na Baťově kanále.
Přes den dohlíží správce například na to, aby měly lodě a hausbóty kde zakotvit. „V kanceláři mám kamery, když připlouvá loď, zkontroluju, jestli může do přístavu vjet. Kapitána pak navádím ke konkrétnímu kotvicímu sloupku. To dělám buď osobně, nebo ve výjimečných případech i rozhlasem,“ popisuje jednu ze svých povinností Flašar.
Každá loď si může v přístavu dopustit vodu, dobít elektřinu nebo odsát přebytečnou vodu u speciálních sloupků. Ty jsou zapuštěny v zemi a kapitáni je obsluhují pomocí speciálních karet. „Rozlišujeme, jestli je voda čistá, nebo s příměsí pohonných hmot, podle toho se odčerpává do zvláštních jímek, abychom neznečišťovali kanál a okolní přírodu,“ vysvětluje správce.
Všechny sloupky ovládá centrální přístroj ve strojovně. Záložní zdroje ale v přístavu nemají. Když dojde k plošnému výpadku elektřiny, musí plavidla jednoduše počkat, až ji zase zapnou. Podle správce se to ale děje jen zřídkakdy.
Na jaře se nezastaví
Nejvíc práce je na jaře. Přes zimu v přístavu žádné lodě nekotví, většinu lodí z půjčoven uklízejí do přístavního hangáru. Se začátkem sezony je ale lidé začnou znovu navážet.
„Menší loďky je možné spustit ručně na nedaleké plošině. Někteří zajíždějí se závěsným vozíkem na autě přímo až do vody. Ty větší lodě spouštíme i jeřábem,“ vypočítává Flašar. Jeřáb může obsluhovat jen proškolený člověk a využívá se jen v opravdu nutných případech.
Kromě nalodění plavidel na kanál je nutné taky lodě natřít a opravit. „Většinu lodí tu půjčuje soukromá půjčovna. Spolupracují s odbornými servismany, kteří motory a vůbec lodní vybavení přes zimu dávají do pucu,“ podotýká Flašar.
V nejmodernějším přístavu na Baťově kanále mohou lidé navštívit i unikátní plovoucí kavárnu. Pluje na vodě přímo pod jeřábem a zákazníci z ní pozorují třeba ryby ve vodě. „Čepujeme tu také pivo, přímo pro nás vařeného Oslíka,“ podotýká obsluha. Příležitostně také kavárna vyplouvá na projížďku na kanál.
Zahradničí ekologicky
K lodím se lidé dostanou po speciálně upraveném molu. Dřevo je mořené a natřené ekologickou barvou, aby srážky při deštích nebo sněhových nadílkách do kanálu nesmývaly škodliviny. Na ekologii si tu dávají záležet, na vodě se plaví i jedna šetrná loď – Elektra. Jak už název napovídá, benzin ani naftu nepotřebuje.
Břehy tu musí správce pročišťovat. Ani ne tak od odpadků, jako od plevele. „Prolézá nám mezi oblázky, které jsme nasypali kolem chodníku a mola. Prosekáváme rákos i vrby, kterým se blízko vody daří. Mohly by ale narušit kotviště lodí,“ upozorňuje Flašar.
U přístavu si lidé mohou půjčit koloběžky a vydat se na nich prozkoumat okolí. Koupat se totiž na Baťově kanále nesmí. „Je to vodní cesta a z důvodu bezpečnosti to prostě není možné,“ dodává Flašar.
Na vodu v běžných plavidlech pustí z přístavu každého dospělého člověka. Nemusí mít žádné speciální povolení, pouze se nechá proškolit od správce nebo kapitána přímo v přístavu. Jednu z lodí uzpůsobili na míru i handicapovaným lidem. Loď je vysoce stabilní a takřka nepotopitelná.
V zimě si správci i kapitáni v přístavu odpočinou. Led neprosekávají, lodě tam nejsou. V posledních letech býval dost silný i pro bruslaře. „Pokud napadne hodně sněhu, odhrneme ho z chodníku a z cesty ke strojovně, ale jinak nám vůbec nevadí,“ ujišťuje správce.
Baťova stopa je i na kolejíchJen kousek od přístaviště Petrov, v Ratíškovicích, najdou turisté Muzeum ve vagonu a šlapací drezínu – další vzpomínky na Tomáše Baťu. Správce tam už deset let dělá Miroslav Toman. Návštěvníkům vypráví o důlních projektech Tomáše Bati a na kolejích, které dříve slavný průmyslník využíval, pak nechává jezdit lidi na drezíně. Kvůli tomu vyučený zámečník musel složit zkoušky strojvedoucího. „Nechtěli tu nikoho, kdo s dráhou nemá nic společného. Mám nejnižší možný stupeň na pohyb po kolejích. Když jedu na dovolenou, střídá mě tu pán, který u drah dříve pracoval,“ objasňuje Toman. Návštěvníky před jízdou na neobvyklém stroji školí, žádný závažný úraz si prý naštěstí nepamatuje. „Děti spíš upadnou, protože zakopnou o pražce. Jednou si tu malé dítko skříplo prst, protože ho dávalo, kam nemělo,“ vzpomíná správce a amatérský archeolog. S drezínou je to podle něj jako s bicyklem – stále je třeba ji kontrolovat. Mění ložiska, promazává řetězy, dotahuje šroubky. „Na zimu zavíráme všechny tři drezíny do depa, občas je potřeba poopravit přídavné koleje. Stejně tak je v zimě zavřené i muzeum,“ přibližuje. Nestačí však zamknout dvířka vagonu, Toman po negativních zkušenostech s vandaly, kteří se snažili prokopnout dveře, přidává zevnitř vagonu i zátarasy. „Jako by tu bylo co ukrást, vždyť po stěnách visí plakáty. Hodnotu to má spíš vědomostní,“ kroutí hlavou. |
