Tak třeba kapela Kensington volala na publikum, že chce vidět jeho ruce. „A když už je máte nahoře, proč neukázat dešti prostředníček?!“ Nizozemští rockeři už po příjezdu sdíleli na Twitteru nadšené fotky areálu Dolních Vítkovic, ze zdejšího industriálu jim očividně spadly brady. Ostatně svůj obdiv vyjádřili i během koncertu.
Ten by si mimochodem zasloužil lepší čas. Před šestou večerní bylo ještě příliš mnoho světla a na festivalu příliš málo diváků na to, co Kensington předváděli – přiměřeně tvrdé kytary a burácivé, ale přitom pořád melodické refrény. Jeden by nečekal, že zrovna ze země tulipánů dorazí jedna z nejpůsobivějších kapel ročníku, příjemné překvapení.
Jacob Banks na Colours of Ostrava (19. července 2018)
Sympatické bylo, že stranou na pódiu a na obrazovkách se objevila paní, která tlumočila texty do znakového jazyka. A vůbec ta parta cool floutků byla veskrze k pomilování. Včetně baskytaristy, který vypadal jako cool borec s maskou Vlasty Redla. V předposlední písni Streets si například publikum povodili všemi dostupnými stadionovými triky včetně opakovaček vokálů.
Výborní byli také Kaleo, islandští bluesrockeři, kteří „povýšili“ na hlavní pódium poté, co ze zdravotních důvodů vypadla očekávaná kapela London Grammar. Pod jejím omluvným facebookovým statusem se mimochodem strhla ostrá debata fanoušků smutnících nad tím, že rušení nasmlouvaných koncertů den, ale i třeba pár hodin před začátkem, začíná být kapelovým standardem. A že jakkoli je zdraví hudebníků důležité, příště už si na ně lístky nekoupí, protože jim prostě nevěří, že přijedou.
Ale zpátky ke Kaleo. Ty autor tohoto textu mohl vidět loni v září jako předskokany Rolling Stones v Mnichově, leč neviděl, protože během jejich vystoupení obíhal stadion ve snaze najít dobrodince, který měl jeho vstupenku. Nicméně, když si někoho vyberou Stouni, pak lze doufat, že bude dobrý. A panebože, Kaleo byli velmi dobří.
Nejdřív začali pomalým tklivým blues, které by jeden čekal spíš od jižanských Afroameričanů, ale v souvislosti se známou temnotou islandské hudby to vlastně dávalo smysl. Postupně svoje vystoupení rozjeli do pořádného nářezu, potom atmosféru ještě několikrát naředili.
Zpěvák JJ Julius Son se vzhledem pečlivě opečovávaného modela navlečeného do kovbojského oblečení sice na první dobrou působil jako člen boybandu, ale do muziky dával vše a jeho bluesový feeling byl naprosto v pořádku.
Druhý den po sobě se představil Vojtěch Dyk, po středeční Mši tentokrát klasicky s B-Side Bandem. Zaujal i britský soulový zpěvák Jacob Banks, bohužel ne natolik, aby stálo za to, aby člověk na jeho koncertu vydržel celou hodinu. Prostě tomu chybělo „něco“.
Po dvou letech se na Colours vrátila norská zpěvačka Aurora a uvedla se tradičním trochu rozevlátým vystoupením. Paralelně s ní hrál Janek Ledecký příjemnou směsí hitů, mezi něž dobře zapadl i singl Ty jsi ta jediná ze tři roky staré desky Na konci duhy. Píseň Tina z repertoáru Žentouru věnoval Věře Špinarové, která na původní nahrávku přispěla vokály. No a závěrečné Na ptáky jsme krátký zpíval celý dav pod pódiem.
Večer uzavřel Mura Masa, jednadvacetiletý britský producent elektronické hudby. A nutno říct, že v záplavě jiných podobných projektů to byla zábava i pro lidi, kteří nejsou zrovna fanoušky žánru. Mura Masa se ve skutečnosti jmenuje Alex, sám koncert doprovázel tu na bicí, tu na basu. Pořádnou šťávu vystoupení dodávala zpěvačka a dohromady to byla docela pestrá paleta zvuků.
