Profesní kariéru začínala Kamila Moučková v Československém rozhlase, poté přešla do Československé televize. V den příchodu armád „bratrských“ zemí vysílala celý den, až do doby, kdy ji ze studia vyvedli ozbrojení sovětští vojáci.
Pro své občanské postoje k srpnové invazi ji stáhli z televizních obrazovek, poté dostala i absolutní zákaz pracovat v televizi.
Během normalizace až do roku 1989 vystřídala různé profese, pracovala třeba jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla či jako uklízečka, prodavačka a servírka. Angažovala se v disentu a stala se jednou z prvních signatářek Charty 77.
Profesní i společenská rehabilitace se dostavily po roce 1989, kdy se vrátila do televize, tam mimo jiné moderovala pořad Objektiv.
Začátek televizní kariéry
„Nechtěla jsem zůstat u herecké profese. Otec byl původně žurnalista, pracoval v Rudém právu. Byl prý vynikající řečník, takže asi zapracovala genetika,“ říká Moučková o tom, co ji přimělo, aby se přihlásila na konkurs pro televizní moderátory.
Otec legendární hlasatelky byl vlivný komunista, krátce po válce se však pro své názory stal nežádoucím. Když ho zatkli, rodina zpočátku nevěděla, co se stalo. Jednoduše zmizel. „Mysleli jsme si, že snad emigroval. Chodila jsem na ústřední výbor strany a ptala se, kde je táta. Narážela jsem však na podivné, neprolomitelné ticho. Když jsem se pak konečně dozvěděla, co se stalo, tak jsem z toho byla vyjukaná. Komunisté zatýkají vlastní lidi? Co je to za systém, který zavírá své lidi do vězení?“ vzpomíná novinářka.
Ve čtyřiceti letech první facka od otce
Otce bývalé hlasatelky chtěli komunisté popravit. Zasáhla však ruská KGB. „V roce 1954, skoro po pěti letech, ho propustili. O ničem nemluvil. Mlčel,“ říká Moučková. Rusové sice otci Moučkové zachránili život, avšak zavázali si ho. Po roce 1968 se z něj stal aktér normalizace. Byl rektorem Vysoké školy politické, které Čechoslováci dali přezdívku Vokovická Sorbonna.
„Krátce po ruské okupaci jsem za ním přišla. Pohádali jsme se. V mých čtyřiceti letech mi dal táta poprvé facku,“ líčí Moučková.
Moučková s otcem přerušila kontakt takřka na dvanáct let. Znovu se s ním začala stýkat těsně před jeho smrtí. „Bydlel přímo naproti ministerstvu vnitra. Když mě pouštěl do bytu, rozhlédl se vlevo, vpravo a povídá – pojď honem dovnitř, Kamilko,“ popisuje setkání bývalá hlasatelka. „Uvnitř bytu jsem zjistila, že právě poslouchá BBC.“
„Ukončitě rabotu sejčas“
O ruské invazi se Moučková v srpnu 1968 dozvěděla z telefonátu kolegy Jiřího Dienstbiera, který tehdy pracoval v rozhlasu. Jakmile zavěsila sluchátko, vydala se do práce. „Cestou do studia jsem viděla ruské vojáky a prvního mrtvého mladíka. Od chvíle, kdy jsme začali vysílat, jsem týden vůbec nevycházela ven,“ říká.
Vzpomíná, že média nekomentovala politiku, spíše fungovala jako informační servis. Novináři svým posluchačům a divákům oznamovali, ve kterém městě a na jakých místech jsou Rusové, kde hrozí nějaké nebezpečí: „Najednou za mnou stáli dva vojáci. Samopalem mi mířili na lopatky. Za nimi stál třetí, asi jejich velitel. Povídá – ukončitě svaju rabotu sejčas!“
Moučková však mluvila ke kameře dál. Potom jí zavolal ředitel televize a přikázal jí, aby přestala vysílat. „Došlo mi, že ho taky drží pod krkem, a tak jsem neposlechla. Pracovali jsme, dokud ruští vojáci nevypnuli vysílač Cukrák,“ vypráví televizní novinářka o událostech srpna 1968.
„Potom, když mě Rusové odváděli, utekla jsem jim. Ukryla jsem se v zahraniční redakci rozhlasu. Kolegové říkali, že přecházejí do ilegality. Prohlásila jsem, že jdu s nimi. Ale chtěli, abych si to rozmyslela. Věděli, že mám doma tři děti,“ říká Moučková.
Dodává, že jí ani na minutu nenapadlo, aby udělala něco jiného a sklonila se před ruskou zlovůlí. „Zvlášní bylo, že mi to pak někteří lidé vyčítali. Říkali, že blázním, že na své děti neberu ohled,“ uzavírá bez trpkosti a s nadhledem bývalá rozhlasová a televizní hlasatelka.
Celý rozhovor s Kamilou Moučkovou si můžete poslechnout zde:
8. dubna 2018 |
