„Vše se dá řešit, ale musí se přemýšlet o použité technice, technologii, skladbě plodin a vzít v potaz změny srážkového režimu, které nastávají,“ říká Jiří Mašek, děkan Technické fakulty České zemědělské univerzity v Praze a zároveň šéf poroty zemědělských a lesnických veletrhů Techagro, Biomasa a Silva Regina, které příští týden začnou na brněnském výstavišti.
Staví a vyvíjí se vůbec stroje, které jsou k vodě v krajině přátelské?
Určitě. Záleží na tom, jakou techniku a technologii používáte, to je alfa a omega. Jenže můžeme mít velmi kvalitní a promyšlený stroj, ale pokud jej použijeme v nevhodnou dobu, například kdy půda není v optimální vlhkosti, uděláme víc škody než užitku. Působením pracovních nástrojů i pojezdového mechanismu dojde k nežádoucímu zhutnění půdy, čímž se změní její objemová hmotnost i její pórovitost a srážková voda pak nemá šanci se vsakovat. Je potřeba se řídit vlhkostí půdy.
Takže je potřeba vše rozplánovat a reagovat na počasí?
Pokud budou zemědělci pracovat ve vhodnou dobu, zlepší se kondice půdy. Problém je v tom, že dnešní technice stále narůstá hmotnost a při nevhodně zvolených pneumatikách tažného prostředku půdu nadměrně zatěžujeme. Nastalé změny fyzikálních vlastností u takto stlačené půdy pak vedou ke ztrátě schopnosti nasáknout a udržet vodu.
Zemědělci sami určitě cítí, že je ztrácení vody problém, ale jsou ochotni dělat změny?
Určitě to řeší a musí řešit, už proto, že jim jde o výnosy a těch mohou dosáhnout jen v případě, že půda bude v dobré kondici a s dobrou zásobou půdní vody. Protože pokud nebudou mít půdu v dobré kondici, sebelepší technologie nic nezmůžou a nepřinese to žádný efekt. V tomhle ohledu se zemědělcům často neprávem nasazuje psí hlava, oni se snaží. Na druhou stranu záleží na složení plodin, které produkují. Mám na mysli hlavně kukuřici pro bioplynové stanice. Pokud tuto širokořádkovou kulturu pěstují na pozemku erozně ohroženém, musí jako farmáři dodržovat určité specifická pravidla. I zemědělci jsou podnikatelé a jdou za profitem, na tom přece není nic špatného. Musíme si uvědomit, že podnikání v zemědělství je silně závislé na přírodních faktorech, které neumíme a mnohdy ani nemůžeme ovlivnit.
O suchu se velmi mluví a člověk, který si prolétne články za posledních pár let, musí nabýt pocit, že tu uschneme. Je to opravdu problém číslo jedna českého zemědělství?
Hlavně je to věc, o níž se momentálně hodně mluví, propírají ji média. On únik vody z krajiny hodně souvisí se změnami klimatu, teplot a hlavně srážkového režimu. Vláhy a srážkových úhrnů nepřichází v rámci České republiky zase o tolik méně jako před několika desítkami let, ale přichází jindy a zejména s jinou intenzitou a mění se i v jednotlivých regionech. Nejsou to dlouhodobé deště, ale prudké lijáky jen v několika dávkách. V řadě případů se po takových prudkých srážkách na povrchu půdy vytváří nepropustná krusta, po níž voda z dalšího lijáku steče pryč a nemá šanci se vsáknout. Hlavně na jižní Moravě pak opravdu došlo k masivnímu poklesu srážek se všemi negativními vlivy na krajinu i zemědělskou produkci. Z pohledu celé republiky je srážkový úhrn sice nižší, než býval, ale nikoliv drastický. Nastává doba, kdy je potřeba se mu přizpůsobit a co největší množství „rychle spadlé“ vody udržet v krajině.
Myslíte tedy, že i v Česku dojde na kapkové systémy, které se používají například v izraelských pouštích, nebo obrovské závlahové systémy? Byli by zemědělci do takových věcí ochotní investovat?
To je otázka. Závlahové systémy v nejhůře postižených oblastech asi bude nutné budovat, ale konkrétně ty kapkové můžete použít jen pro některé rostlinné kultury – sady, chmelnice, třeba i pro zeleninu. Ale lán obilí se tím nevyřeší. A ty velké závlahové systémy jsou z pohledu spotřeby vody dost neefektivní.
Pak jsou tu velmi obecné rady, jak k udržení vody přispět – od předělení polí přes obnovu mokřadů po vysázení větrolamů. Opravdu to stačí? Zemědělci na podobné úpravy mohou dosáhnout na dotace. Ale stojí o ně?
Já bych řekl, že jako ke všemu jinému se i k tomuto musí přistupovat se selským rozumem. Sami zemědělci svoje pole a pozemky znají, vědí, které jsou náchylné z hlediska eroze a kde by doporučovaná opatření mohla být. Vědí, že svažitou půdu musí zpracovávat po vrstevnici a pěstovat na nich plodiny, které rychle zakryjí prostor mezi řádky a jednotlivými rostlinami. Je potřeba rozmyslet skladbu plodin. A znovu opakuji – oni nejvíc stojí o zdravou půdu.
Zemědělské stroje pozorujete dlouhou dobu, sledujete nějaký trend? Mám na mysli odlehčování nebo jakýkoliv „přátelštější“ přístup k půdě.
Trend je jasný - zvětšující se šíře záběru. Musí se pak méně otáčet a na poli je tak méně přejezdů, které mohou půdu poškozovat. Jenže pokud chceme větší pracovní záběr, musíme použít silnější a tedy i těžší traktor. Pak ale záleží na pneumatikách případně jiném typu podvozku. Vše se dá řešit, ale musí se přemýšlet. Nesmíme nikdy dopustit, aby se z půdy stal jen držák na kořeny, ale aby i nadále půda zůstala živým organizmem, který bude symbioticky koexistovat s lidským druhem.
Podle mnoha informací se středoškoláci ani vysokoškoláci do oboru nehrnou. Měl byste pro ně nějaký vzkaz, proč to změnit?
Zemědělství má před sebou velkou budoucnost, protože jde o jediný obor, který dovede produkovat potraviny. Nemyslím, že v nejbližší době by ve velkém měřítku šly potraviny vytvářet uměle. A lidská populace stále roste a je potřeba ji nasytit.
Je zemědělství moderní? Přece jen mezi lidmi stále koluje, že „nevoní“.
Jednoznačně je to obor, kde začínají vládnout moderní technologie. Stejně jako v průmyslu rezonuje pojem Průmysl 4.0, tak i v zemědělství začíná převažovat robotizace i automatizace a nazýváme to Zemědělství 4.0. Traktory jsou řízeny navigací, jejich řidič je dnes spíše operátor a vybavení strojů je mnohdy na vyšší úrovni než ta nejlepší auta.
