Poněkud pozapomenutou osobnost brněnské fotografie představuje výstava „Karel Otto Hrubý – Fotograf, pedagog a teoretik“ v Domě umění a také jeho první velká monografie.
Vídeňský rodák Karel Otto Hrubý, který zemřel před 19 lety v jihočeském Senotíně, svázal s Brnem drtivou většinu svého profesního života. Kurátoři pak vybírali z tisíců fotografií, které nabízejí unikátní pohledy na město a jeho obyvatele a ukazují, jak se Brno za desítky let proměnilo.
Unikátní snímky dodala rodina
Snímky Hrubého obletěly prakticky celý svět. Vystavené byly v New Yorku, Bombaji, Moskvě, Tokiu a celé řadě dalších měst. Pro výstavu je kurátoři posbírali v archivech moravských galerií a muzeí. „A hlavně ovšem v mnoha dosud neznámých náhledech tvořících soukromý archiv K. O. Hrubého, jenž vznikal v průběhu několika desetiletí a s nímž nám rodina umělce vstřícně umožnila pracovat,“ přibližuje výjimečnost vystavené kolekce kurátorka Jana Vránová.
Poprvé lze tak vidět i dosud nikdy nezveřejněné fotografie, které jsou na výstavě i v monografii členěny do tematických celků Začátky, Nová budoucnost, Folklór a tradice, Všední den, Krajina a Inscenovaná realita.
První fotoaparát si pořídil už ve svých 14 letech v roce 1930 za tajně ušetřené peníze. K profesionálnímu focení se ale dostal až jako třicátník. Původně studoval práva, která nedokončil kvůli uzavření vysokých škol německými okupanty. Pak se stal hudebníkem a byl za války i totálně nasazen. Až po konci války si našel práci coby fotoreportér Rovnosti. Válečné zážitky jej, stejně jako mnoho dalších poválečných intelektuálů, přivedly ke vstupu do komunistické strany, v níž zůstal i po okupaci v srpnu 1968, tehdy z velké části i z pragmatických důvodů.
A určitá „stranickost“ se v některých Hrubého snímcích i teoretických pracích projevuje. Kurátor Moravské galerie Jiří Pátek ovšem upozorňuje, že se nikdy režimu nepodbízel, tak jako mnozí jeho kolegové. „O tom, v jak složité době vstoupil Hrubý mezi píšící fotografy, hovoří články z pera Františka Doležela, Františka Čiháka a Lubomíra Linharta, v nichž se způsobem, ze kterého běhá ještě dnes mráz po zádech, prolíná dogmatismus, primitivní didaktičnost a servilnost vůči sovětským vzorům. Hrubého texty se sice nezbytně vyjadřují k sepětí fotografie se životem, jak se od odborníka v jeho pozici očekávalo, nejsou však rozhodně dogmatické a ve srovnání s výše jmenovanými proponenty nové fotografie se drží věcného zaměření,“ uvádí Pátek.
Vzor studentů fotografie
Velmi podobně by se dalo hovořit také o Hrubého fotografickém díle. Na rozdíl od pouhých služebných „oslavovačů“ nového režimu je v jeho černobílých snímcích vždy zjevný talent, vynikající práce se světlem a velmi často až melancholická, nikoliv plakátovitě budovatelská nálada. Vše zároveň odráží fotografův smysl pro řád a nese jasné sdělení.
Kromě momentek ze všedního života zachytil Hrubý mnoho portrétů brněnských osobností z jemu blízkých uměleckých kruhů, například herců Vlasty Chramostové a Martina Růžka. A také se stal velkým propagátorem fotografie a je inspirací generacím svých následovníků. V letech 1952 až 1977 vedl výuku na oddělení fotografie Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně, spoluzakládal Svaz českých fotografů a při něm i Školu výtvarné fotografie (později Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě).
