Vtipně a svižně popisuje zdejší příhody, postavičky a vůbec celý dosti divoký provoz těsně před převratem v roce 1989 – až do zániku hotelu v půli roku 1991, kdy byla budova předána do rukou restituenta.
„Bylo mi dvaačtyřicet a myslela jsem si, že o životě vím všechno. Že už mě nic nemůže překvapit,“ vypráví Blanka Budínová, která musela přijmout nové místo kvůli zdravotním potížím.
„Teprve za recepčním pultem Korsa jsem poznala, jak moc se mýlím. Říkalo se o něm, že je to hodinový hotel. Proti tomu se musím důrazně ohradit. Nebyl hodinový. Byl dvouhodinový.“
Dvojice, které zde v různou denní dobu vyhledávaly útočiště, totiž říkaly vždycky zhruba to stejné: „Potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout.“
Když se to stalo prvně a zatím nezkušená recepční vzala dvojici za slovo a nabízela pánovi a slečně pokoj dvoulůžkový, kde si oba přece jen lépe odpočinou, vojáček posmutněl, protože na dvoulůžák zkrátka neměl. Recepční tedy navrhla, že se vojín může jít vyspat a slečna si zatím dá v restauraci kafe.
Stydlivá dvojice se však tvrdošíjně držela za ruce, takže recepční nakonec zapsala vojáka jako hosta a slečnu coby návštěvu. Celé to velmi pobaveně sledovala pokojská, která uvedla věc na pravou míru. „Idú si zašveholit,“ poučila svoji naivní kolegyni.
Důvěrnice homosexuální klientely
Ačkoli by to nejspíš jazykově skvěle vybavená sestra operního zpěváka Richarda Haana sama nečekala, nakonec na zdejší recepci prožila patrně nejkrásnější a nejzajímavější léta svého života. Prapodivné postavičky hostů včetně často se střídajícího personálu hotelu i přilehlé restaurace jí totiž přirostly k srdci.
Stala se tak důvěrnicí nejen zdejší homosexuální klientely, která si hotel oblíbila ke svým dostaveníčkům, ale také řady cizinců, kvůli nimž se naučila nejen různé východoevropské jazyky, ale také docela obstojně čínsky, arabsky nebo také základy romštiny.
O turbulentní události v ošuntělém hotelu kousek od hlavního nádraží skutečně nebyla nouze. Také proto, že zde existoval i noční prodej alkoholu a cigaret přes mříže vchodových dveří.
Nezřídka zde také podváděný partner hledal svého nevěrného druha, což recepční, která nevěrníky „kryla“, samozřejmě také odnášela. Ani o různá zranění z bitek nebo zažívací a podobné příhody nebyla nouze.
„Léčila jsem s obrovským nasazením,“ popisuje obětavá recepční své zásahy tampony, studenými utěrkami, živočišným uhlím, hořkým čajem a suchým rohlíkem. „Je to k nevíře, ale všichni mí pacienti se mi uzdravili,“ popisuje své štěstí v knize autorka.
A nevynechává ani příhody, kdy čerstvě amnestovaného kriminálníka nechala hlídat celou tržbu. A nic se jí neztratilo, jen kamarád vrchní se po vylíčení příhody nepříčetně řehtal. Nebo příhody s romskou menšinou, která se často postarala o velmi akční večery plné sprostých nadávek, ale nakonec vzala odvážnou recepční na milost a sama ji bránila.
Slepice na vařiči
V knize defilují také nezvladatelní hosté, na které bylo třeba volat tehdy ovšem velmi málo akční policejní hlídky a kteří nezřídka pozvraceli celý pokoj. Nebo si uprostřed pokoje na vařiči v dobré víře připravovali slepici, takže jim bylo třeba vysvětlit, že to kvůli požárním předpisům nelze – a oni přitom uměli jen korejsky.
Časté zdejší návštěvy prostitutek s klienty vedly i k tomu, že podobný přivýdělek nabízeli různí hosté také seriózní paní recepční. Té ovšem neúspěšně.
Zato třeba hlídání psa, z něhož se však vyklubal hodiny nepřetržitě vyjící neurotik, hodná recepční neodmítla. A musela se také stydět za zaměstnance neseriózní cestovky, kteří do Korsa posílali zhýčkanou západní klientelu se zaplaceným komfortním ubytováním, když byl jiný hotel zcela obsazen.
„A teď se ocitli v Korsu bez výtahu, kde na každém patře byl jeden jediný záchod a jedna jediná koupelna a kde pokoje nebyly o moc větší a útulnější než vězeňské cely. Všechen hněv hostů se snesl na mou ubohou, třeštící a zcela nevinnou hlavu,“ líčí Blanka Budínová.
Na recepci se jí však navzdory tomu tak líbilo, že zůstala až do hořkého konce. Odnesla si kromě mnoha dalších vzpomínek i mnohá přátelství a také dárečky, které dodnes s láskou opatruje.
Například hřeben ve tvaru jezevčíka od dvou paní z ázerbájdžánského Baku, sošku nazvanou Údiv od zdejšího štamgasta nebo velblouda Džamala od jednoho z arabských hostů. V „úžasně neřestném“ Korsu bylo hodně rušno. „Nenudila jsem se tam. Ani trochu,“ říká.
