„Tatínek mě vzal k sobě do práce. Prohlédli jsme si vše, co jen bylo možné. Viděli jsme, jak lidé pracují v zahradnictví, prohlédla jsem si obrázky, které tamní vězni namalovali,“ napsala si do svého deníku sotva desetiletá dívka jménem Gudrun. „Bylo to nádherné,“ zasnila se ve svých poznámkách.
Onou dívkou byla Gudrun Himmlerová. Tím místem, nad kterým se tak dojemně rozplývala, byl první nacistický koncentrační tábor Dachau. A tím milujícím tatínkem Heinrich Himmler, druhý nejmocnější muž Hitlerovy třetí říše a jeden z architektů holokaustu.
Zatímco většina potomků prominentních pohlavárů třetí říše více či méně veřejně odsoudila činy a názory svých příbuzných, Gudrun zůstala po celý život zatvrzelou nacistkou. Vdala se za Dietera Burwitze, vyznavače německého národního socialismu, který v 50. letech založil Wiking-Jugend, organizaci tak nápadně podobnou obávané Hitlerjugend, že ji úřady posléze zakázaly.
„Dnes je můj otec nenáviděný jako největší masový vrah všech dob. Já to ale vidím jinak a je mým posláním, abych ukázala svého otce v jiném světle,“ tvrdila Burwitzová v té době. Často se šokující drzostí opakovala, že Himmler byl „velký muž, který jen nebyl pochopený, jelikož jeho dobré jméno zničili Židé“.
Ochrana vraha z Terezína
Gudrun se ale s obhajobou vlastního otce nespokojila. Začala se angažovat v organizaci Die Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte (Tichá pomoc pro válečné zajatce a internované osoby), jejímž cílem byla pomoc stíhaným nacistům a ochrana těch, na které ještě spravedlnost nedosáhla.
„Gudrun Burwitzová hrála ve Stille Hilfe silnou organizační roli a zároveň byla symbolem snahy pomáhat z jejich pokřiveného pohledu nespravedlivě stíhaným nacistům. Paradoxní je, že to byla právě ona – žena, protože s nacistickým prostředím jsou spojené mužské vzory,“ říká expert na extremismus Miroslav Mareš.
Edelweiss Piraten: děti, které děsily nacisty Nejdřív to byly spíš gangy. Mladí lidé se poflakovali po ulicích, nenáviděli Hitlerjugend a jejich členy mlátili, kdykoli mohli. Během války byl však jejich odpor vážnější. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct. |
Ano, nepochopení a nespravedlivě stíhaní – takoví prý byli lidé, kterým Stille Hilfe pomáhala. Ve skutečnosti těmito „neviňátky“ byli masoví vrazi a sadističtí tyrani. Zločinci, kteří i díky této organizaci unikali spravedlnosti mnohdy desítky let. Nakonec se však alespoň někteří před soud dostali.
Šlo například o muže jménem Klaas Carel Faber, což byl dobrovolník SS, vrah řady nizozemských civilistů. Před soud se v posledních letech svého života dostali i dva zločinci působící za druhé světové války na území dnešního Česka a Slovenska. Mluvíme o László Csatárym, který organizoval deportaci tisíců Židů ze Slovenska do Osvětimi a jenž byl proslulý svou brutalitou zvláště k ženám. Československý soud jej v roce 1948 odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti.
Oním druhým byl Anton Malloth, jeden z nejkrutějších dozorců v Malé pevnosti Terezín. I on byl v Československu odsouzený v nepřítomnosti k trestu smrti, před soudem v Německu se však ocitl až v roce 2001, kdy dostal doživotní trest.
O propojení Mallothových právníků s organizací Stille Hilfe psala v té době některá německá média, například Süddeutsche Zeitung. V Česku na vazbu Mallotha s lidmi okolo Stille Hilfe i se samotnou Gudrun Burwitzovou upozorňoval publicista Stanislav Motl, který našel jednoho z klíčových svědků Mallothových zločinů a ve své knize Oběti a jejich vrazi podrobně vylíčil, jak skrývání a pomoc nacistům vypadala.
Právě Mallothův případ přesně ukazuje, jak Stille Hilfe nacistům pomáhala. Malloth si díky ní užíval klidného stáří pod falešným jménem Müller v luxusním penzionu v Pullachu u Mnichova. Když se dostal před zmiňovaný soud, organizace mu platila právníky v čele s jistým Klausem Goebelem, advokátem opakovaně spojovaným právě se Stille Hilfe.
Vraťme se ale ještě k fungování samotné organizace. Ta měla obvykle jen několik desítek členů, ovšem ti stáli v čele mnoha „anonymních“ podporovatelů, kteří se všemi možnými prostředky snažili pomoci nacistům v nouzi. Ročně se pro organizaci angažovaly stovky a někdy i tisíce menších či větších dárců.
Peníze pro Stille Hilfe tekly také z nejrůznějších podnikatelských kruhů, které byly historicky spjaté s válečným průmyslem třetí říše. Někdejším Hitlerovým „hnědým kamarádům“ pomáhali i mnozí právníci, úředníci i vlivní lidé v zákulisí všelijakých organizací.
„O své práci nikdy nemluvím. Dělám, co můžu, dokud ještě můžu,“ citoval na jaře roku 2011 Gudrun Burwitzovou britský deník Daily Mail.
