Úplatkářství a rozkrádání jde ruku v ruce s nekontrolovatelnou mocí. Nacistické Německo v tomto ohledu nebylo výjimkou. Nejdál v této disciplíně došel zřejmě Hermann Göring, který byl zplnomocněncem pro čtyřletý plán, pro program oživení hospodářství a budování zbrojního průmyslu. Kromě svých mnoha desítek dalších funkcí, zpravidla státem štědře placených, byl tak Göring neformálním, ale faktickým hospodářským superministrem s obrovskou mocí.
Právě z titulu této funkce vydal v listopadu 1938 nařízení o vyloučení Židů z německého hospodářského života, které donutilo židovské podnikatele za likvidační ceny prodávat svoje akcie a nemovitosti. Některé jejich majetky si Göring přivlastnil jen tak, jiné za symbolické peníze.
Navíc si nechal vyplácet miliony říšských marek na úplatcích, ať už za přiklepnutí takzvaně arizovaného majetku konkrétnímu zájemci, nebo za jiné rozhodnutí ve funkci zplnomocněnce pro čtyřletku. V rámci udržování přátelských vztahů mu kupříkladu Říšský svaz automobilového průmyslu daroval třicetimetrovou luxusní jachtu, kterou Göring pojmenoval Carin II po svojí první ženě.
Podobnými pozornostmi se nechal zahrnovat také od státu: Nacista Albert Speer se jednou pozastavil nad tím, že mu byla z platu za funkci pruského státního rady odečtena tučná suma jako dárek Göringovi k narozeninám. Z rozpočtu říšského ministerstva letectví se „tlusťochovi“ daruje neustále, opáčil mu tehdy polní maršál Luftwaffe Milch.
Například pozemek na vilu v Obersalzbergu přenechala Göringovi bavorská vláda a z veřejných zdrojů šla též většina peněz na výstavbu sídla. Na jeho hlavní rezidenci Carinhall se mu složily pruská vláda a ministerstvo letectví, přičemž jen první, realizované etapy výstavby areálu spolkly celkem 15 milionů marek. V Carinhall se Göring promenádoval před oficiálními hosty ve svých vysněných uniformách, v kamizolce středověkého střihu nebo karmínové tóze. A schraňoval tam poklady, které posbíral ve skladech Rosenbergova štábu (Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg), organizace, která loupila umělecká díla po celé Evropě. Göring si z nich přivlastnil předměty v dnešní hodnotě přes čtyři miliardy korun.
Hnědý feudalismus
Příkladem lokálního nacistického paši budiž Erich Koch, gauleiter neboli stranický šéf, a tudíž faktický vládce župy Východní Prusko. Mimořádně prchlivý a brutální Koch byl od roku 1941 také říšským komisařem na Ukrajině, tedy hlavou tamější okupační správy zodpovědné za masové vraždění a zotročování Židů, respektive Ukrajinců a dalších národností.
Hlavní město jeho župy Královec bylo daleko od Berlína i obrazně, Koch si tedy mohl dělat, skoro cokoliv si zamanul. Za státní peníze si žil lépe než pruský král, pořádal opulentní hostiny a mnohadenní večírky v luxusních rezidencích, které nechal nákladně vybavit z rozpočtu župy nebo si je rovnou celé přisvojil.
Zcela nepokrytě zabíral arizovaný majetek Julius Streicher, od roku 1925 gauleiter ve Frankách a stejně jako Koch malý diktátor ve své župě. Jeho řádění včetně sexuálních útoků na ženy pobuřovalo celý Norimberk, až na něj strana musela poslat vyšetřovací komisi, která prý píchla „do vosího hnízda korupce“.
Protože k němu Hitler choval určitou slabost, byl Streicher v roce 1940 potrestán pouze odnětím svých funkcí, směl si ponechat jen už symbolický titul gauleitera a navíc dostal zákaz vstupu do hlavního města župy. Zůstalo mu však nakladatelství i s týdeníkem Der Stürmer, který se po puči začal přes stranu distribuovat v obrovském nákladu a ze Streichera udělal boháče. Hnědý bulvár byl plný vulgarit a pornografických příběhů o blonďatých dívenkách obtěžovaných úchylným Židem.
Velkými zábranami netrpěli ani níže postavení nacisté, třeba mnichovský konšel a šéf strany ve městě Christian Weber. Také sbíral všemožné a štědře placené funkce, i když jen na úrovni města. I tak se snažil přivlastnit si majetky ukradené Židům a nepokrytě bral úplatky. A v centru Mnichova provozoval velký nevěstinec. Kolegu, který jej za to otevřeně kritizoval, Weber svévolně, bez vědomí Hitlera, přidal na seznam hnědokošiláčů určených k zastřelení během čistky v řadách SA, známé jako Noc dlouhých nožů.
Jako straky se ve třicátých letech chovali i kupříkladu gestapáci, kteří si při šikanózních prohlídkách v židovských domácnostech bezostyšně odnášeli, co jim padlo do oka.
Kdyby to vůdce věděl
NSDAP se o svoje členy starala, po převratu a následné čistce v řadách úředníků upíchla ve státních službách na sto tisíc straníků. Stát a strana přitom částečně splývaly a mnohdy se dublovaly, paralelně ke složkám státu totiž zemi spravovaly stranické orgány. Nejnižší funkcionáři NSDAP přesto nemívali přístup k veřejným penězům a museli krást ze stranické kasy, třeba členské příspěvky. Tím ovšem veškerá legrace končila. Do roku 1941 bylo zahájeno skoro jedenáct tisíc vnitrostranických řízení za zpronevěru, přičemž o potrestání nerozhodovala prokázaná vina, ale kdo byl čí kamarád. A také platilo, že čím menší ryba, tím větší trest.
Nad excesy některých prominentů i nad každodenní korupcí Němci sympatizující s nacisty sice kroutili hlavami, brali to však jen za stinnou stránku jinak úspěšného režimu. O selháních jednotlivců nepodplatitelný a skromný vůdce samozřejmě neví, jinak by okamžitě sjednal nápravu, mysleli si stoupenci nacistů.
S vypuknutím války a hlavně počínaje zimou 1941 však začalo váznout zásobování potravinami, o spotřebním zboží ani nemluvě, a hnědá šlechta si dál žila jako feudálové. Reptání obyvatelstva bylo stále hlasitější a hrozila ztráta jeho podpory válečnému úsilí. Aby strana ukázala vůli nastolit pořádek, několik svých nižších funkcionářů obětovala ve veřejně inscenovaných procesech.
Patřil mezi například župní vedoucí stranické charitativní organizace Nationalsozialistische Volkswohlfahrt ve Šlesvicku-Holštýnsku Wilhelm Janowsky. Kradl pralinky, sekt, doutníky a oblečení určené k rozdání obyvatelstvu postiženému nálety, za což dostal v srpnu 1942 trest smrti. Přitom jen o chvíli později praskl podobný podvod s luxusními potravinami, ovšem v mnohem větším měřítku: zapleteny do něj byly špičky režimu včetně ministra zahraničí von Ribbentropa, polních maršálů von Brauchitsche a Keitela nebo velkoadmirála Raedera. Nikdo z nich samozřejmě potrestán nebyl. Na machinace doplatila jen firma, která jim dobroty načerno sháněla.
