"Cigarety, koupíte si cigarety?" Lomozem varšavského náměstí Tří křížů se proplétala partička dětí, otrhané, hladové, nebyly starší patnácti let, překřikovaly se, přetahovaly se o zákazníky. Cigarety prodávaly Polákům, ale především Němcům, náměstí totiž bylo centrem nacistické moci, byla zde kasárna jednotek SS, sídlili tu němečtí strážníci, maďarští vojáci kolaborující s nacisty a poblíž mělo úřad i Gestapo.
Ti malí ušmudlanci snažící se vydělat pár mincí doslova tančili na minovém poli, kdyby totiž některý z jejich německých zákazníků zjistil, co jsou zač, vytáhl by vycíděnou pistoli z pouzdra a zastřelil by je. Prodavači cigaret z náměstí Tří křížů byli totiž malí Židé. Jejich vůdcem byl Milchberg. Hoch, který kromě prodeje cigaret pašoval zbraně do Varšavského ghetta.
Nebe a peklo
Narodil se jako Ignac Milchberg v roce 1927 v rodině obchodníka a jeho život byl jako procházka rozkvetlým sadem. Rodiče bydleli v Krochmalné ulici, která byla světem pro sebe. Bydlely v ní stovky židovských rodin, každý se znal s každým, životy všech členů komunity se mísily do jednoho společného, dveře i okna bytů bývala otevřená, vzduchem vonívaly židovské rohlíčky rugelach a zněly úryvky z Tóry, večery byly prostoupeny vášnivými debatami o sionismu a socialismu.
Bezstarostného dětství si však Itzi, jak mu říkali doma, neužíval dlouho. V roce 1939 přišli Němci a o šest měsíců později nahnali Židy do ghetta, kde se jim stal život peklem. Na pouhých 2,6 kilometrech čtverečních se tam tísnilo 450 tisíc lidí, v jedné místnosti bydlelo až patnáct lidí. Milchberg často říkal, že si zápach z matrací i lidských těl pamatoval navěky.
Ale ještě víc trápil lidské přízraky obývající ghetto hlad, byl neustálý. Všichni pořád vzpomínali, jak dobře se měli před válkou, pamatoval si Milchberg. On však nebyl tím, kdo by to tváří tvář těžkému osudu vzdal. Odvážný kluk začal podnikat výpravy za vysokou, střeženou zeď.
Cesty z ghetta
Ráno, když se brána ghetta otevřela, vysprintoval vší rychlostí, aby se stihl ztratit v uličkách dřív, než si patrola stihne sundat pušku z ramen. V árijské části města měl spoustu práce, musel se otáčet, aby sehnal něco k jídlu pro svou rodinu. Kradl, směňoval, prodával oblečení a kupoval potraviny, domů nosil brambory, mrkev, někdy zkažené, jindy lepší. Maminka vše naházela do obrovského hrnce na prádlo, líčil později, a s talířky si chodil pro trochu polévky celý dům.
Měl hrdý pocit z toho, že pomáhá rodině, ale jeho výpravy byly i něčím jiným – cestou za světlem. Vyklouznout z přecpaného, páchnoucího kotle bylo pro malého chlapce vysvobozením, nadechnutím se, byť pomíjivým. Platil za to cenu v podobě obrovského rizika, moc nad tím ale tehdy nepřemýšlel. "Když jsem něco musel udělat, udělal jsem to. Neměl jsem čas něco analyzovat," uvedl v roce 2013. Bylo to klukovsky jasné a prosté. Měl víc štěstí než rozumu, jeho rodině však scházelo.
Nejprve přišel o otce, v roce 1942 u něj při návratu z práce mimo ghetto patrola objevila sacharin, pokoušel se ho propašovat dovnitř. "Utíkej, běž!" přikázala. Byl to morbidní, cynický "žert", když se totiž poslušně rozběhl, německý četník jej zastřelil. Přímo před Itziho očima, chlapec byl pár metrů od toho. Utíkal domů, k matce, z otcova mrtvého těla mezitím strhali zubožení obyvatelé ghetta všechno ooblečení.
K velké bolesti se brzy přidala další. Po dalším z výletů za zeď našel Itzi byt prázdný, dveře dokořán, pár kusů nábytku bylo zničeno, rozmláceno, matka, jeho sestry a prarodiče nikde. Křičel, volal, ale marně, už byly v transportu do koncentračního tábora. Schoval se na půdě a chtěl umřít.
A cesty do ghetta
Nakonec se vydal z ghetta pryč a protloukal se s několika dalšími dětmi podobných osudů. Do konce života si je všechny pamatoval, celou partu, patřil k ní Francouz a Kulhavec, ty zabili Němci, Nosál s dlouhým nosem, Tereza ve věčně ušmudlané vestě, bosý Zub a malý Bolusz. Jedli ve výdejnách polévek, přespávali na hřbitově, živili se šmelením a prodejem cigaret, to však mohli dělat jen ti, co vypadali dost árijsky, právě jako modrooký Itzi.
I tak jim riziko hrozilo každou vteřinu, Milchberg sám byl dvakrát chycen a zařazen do transportu. Dvakrát nacistickým supům utekl. Poprvé rozbil zeď, podruhé, to už už směřoval do Treblinky, roztáhl mříž vagonu a prosmýkl se ven.
Přežít podle něj znamenalo extrémní strach a extrémní sebevědomí. Ani jedno mu nemohlo scházet, ale toho druhého měl jistě víc, jinak by se totiž nezačal do ghetta vracet. Ano, opět nastoupil na své cesty přes zeď, teď však hlavně proto, aby tam dopravoval zbraně pro hrdinné Židy, kteří chystali povstání.
K odboji se dostal v roce 1944, to mu bylo šestnáct, když pracoval na dráze, zbraně do ghetta pašoval zapečené v chlebu. Dostat se do ghetta bylo snadné, zpátky se ale musel plazit odpadními kanály. "Měl jsem kuráž," vzpomínal.
A taky miloval židovskou komunitu, proto se do ghetta vydal den před Hitlerovými čtyřiapadesátými narozeninami, 19. dubna 1943, i když věděl, že se nacisté chystají ghetto, jako dar vůdci, vybít.
Seder ve hřmotu zbraní
Měl se slavit židovský svátek Seder, který Itzi nikdy neopominul. "Byl vepsán v mé krvi," říkal. A zapsal se mu do ní ještě hlouběji, protože onen Seder se "slavil" za rachotu pušek. Do ghetta totiž vstoupili nacisté, aby v něm vše živé pozabíjeli, přivítali je ale zbědovaní bojovníci, ze střech na ně házeli granáty, Molotovovy koktejly a pálili z revolverů. Židé věděli, že na ně čeká smrt, a rozhodli se pro odpor.
Itzi mezi nimi nebyl, byl se šedesátkou dalších v bunkru, nikdo tam ale slavit nechtěl. Zvenku zněla střelba, vevnitř lidé plakali, křičeli: "Z Egypta nás vyvedl Bůh, tehdy nikdo nezemřel, tady nás ale vraždí." Nakonec však Seder proběhl. "Můžeš umřít, ale umřeš-li, umřeš jako Žid," řekl mu jeho strýc, "když žijeme, žijeme jako Židé. Budeš-li žít ty, budeš o tomhle vyprávět svým dětem a vnukům." Itzi pak se svým strýcem recitovali slova náboženské knihy Hagada.
Když se jej jeden novinář ptal na to, zda za ohromné riziko Seder stál, odpověděl: "Samozřejmě, ano. Riskoval jsem hodně, jenže riziko je i samo o sobě být na živu."
Druhého dne se z dunícího ghetta Itzi vysmýkl ven, po následující tři dny se tam ale vracel, s výbušninami pro židovské bojovníky. Ke konci povstání ho chytili potřetí, zase ale utekl: při transportu využil chaosu, vmísil mezi Poláky a odešel spolu s nimi.
Žít jako důkaz
A každodenní dramata pokračovala, při útěku před partou antisemitských Poláků si zlomil nohu, podařilo se mu ale sehnat polského lékaře, který jej ošetřil. Znovu se přidal k partě dětských prodavačů cigaret, v listopadu 1943 začal pracovat jako kurýr pro polský ozbrojený odpor, od května 1944 po celý rok ukrýval ve svém bytě sedmiletého židovského chlapce. Do konce války toho stihl udělat spoustu, a to mu přitom ještě nebylo ani osmnáct.
Po válce se mu povedlo dostat se přes Československo do utečeneckého tábora v Rakousku a v roce 1947 byl mezi tisícovkou mladých Židů z Evropy, jimž otevřela dveře Kanada. Oženil se tam s Renee, s níž ho spojovala i podobně dramatická historie, jeho choť totiž přežila pro změnu pracovní tábory v Rusku. Naučil se hodinářské řemeslo a provozoval obchod se šperky a hodinkami v Niagara Falls, ke konci života byl jedním z party bělovlasých důchodců, co se scházeli u karet a kávy.
Jeho vrásky však ukrývaly o poznání dramatičtější život než tváře jeho přátel, svá chlapecká léta pod příkrovem nacismu si v sobě nesl až do smrti. Přiznával, že do konce života ho s nacisty něco pojilo – žil jim natruc. "Se vším, co jsem prožil, jsem se vyrovnal tím, že jsem měl rodinu, že jsem si pro sebe vytvořil nový život. Těm vrahounům musíte ukázat, že jste přežili, navzdory jim." Žil na důkaz toho, že nevyhráli.
