Nebyla to voda úplně podle jeho gusta, moc netekla. Ale i tak řeky Vardar a Treska v makedonském hlavním městě Skopje ukázaly pardubickému vodáku Ondřeji Rolencovi velmi přívětivou tvář. Z osmi startů na tamějším mistrovství Evropy ve sjezdu dobyl čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile.
Na Balkán necestoval úplně fit, v předchozích týdnech bojoval s virovým onemocněním. Přesto mu mnohem lépe vyšla úvodní půlka šampionátu, když získal tituly v dlouhém závodě na singl- i deblkanoi (C1, resp. C2) a v klání hlídek v obou zmíněných kategoriích.
Soutěžilo se na Vardaru. „Přirovnal bych to k Labi na jaře, když jsou velké povodně. Celá šířka řeky valí korytem, sem tam nějaká vlnka. Bylo docela obtížné najít správnou stopu; Musíte přijít na to, kde je proud. Někde vás to vyveze víc, jinde míň,“ popisuje Rolenc.
Rozhodl se odstartovat opatrněji a postupně „přitápět pod kotlem“.
„Jenže když jsem dojel do půlky, už jsem byl dost ‚vykynutý‘. Ale ustál jsem to,“ těší 25letého vodáka, jemuž k vítězství pomohlo i to, že na něj z mostů přes kanál křičeli mezičasy.
„Debl“ s parťákem z Vysokého Mýta Danielem Suchánkem byl velkou neznámou; obyčejně oba jezdí s někým jiným.
„Byl jsem sám překvapený, v jakém tempu jsme to zvládli,“ pochvaluje si Rolenc. „Loď odjížděla, mělo to skluz. Já pádloval tak na 70 procent, šetřil jsem se na finiš a nechal táhnout Dana. V posledních pěti minutách jsme za to začali brát pořádně. Danovi sice ‚došlo‘, ale vyhecoval jsem ho tím, jak jsem zezadu přidával. Hodně jsme zrychlili, a proto asi vyhráli o tolik,“ míní.
Protivníci „kousali“ triumf pro mistrovství slepené dvojice Čechů jen velmi neradi.
„Nesli to horko - těžko, nikdo to nečekal. Před závodem jsem nás tipoval tak na třetí místo, byly tam lepší posádky. Užili jsme si to,“ říká Rolenc.
Další den absolvoval bravurně závody C1 i C2 hlídek, v nichž zápolí vždy tři lodě za sebou.
„Debly byly vyjížďka, skoro jsme nepádlovali. Vlna je tak velká, že vás to veze samo,“ konstatuje.
Následná šestá příčka ve sprintu na C1 a osmá se Suchánkem v C2, jež se uskutečnily na Tresce, trochu kalí jeho jinak dokonalý dojem z výsledků ve Skopji.
„Kdyby to bylo naopak - že by se nejdřív nedařilo a pak jsem vyhrál -bylo by to lepší. Ale zkazil jsem si to sám,“ uvědomuje si Rolenc. „Navíc jsem se předtím chystal na dlouhé závody; teď se to otáčí, pojede se o nominaci na zářijové mistrovství světa ve francouzském Pau. Tam bude možnost si spravit náladu,“ věří.
Ondřej Rolenc (vpravo) se s týmem raduje z titulu ve dlouhém závodě C1 hlídek.
Právě sprinty v Pau byly podle něho důvodem, proč Čechy v této disciplíně v hlídkách C1 i C2 odsunuli na druhá místa vodáci ze země galského kohouta.
„Připravovali se na ně. Chtěli si sprint vyzkoušet a ukázat ostatním zemím, co v nich je. Nebude jednoduché s nimi v Pau soupeřit,“ tuší Rolenc, jenž Skopji nehledě na vlastní úspěchy označuje za „dno všech mistrovství, kde kdy byl“.
„Příroda je tam hrozně pěkná, ale jakmile se člověk přiblíží na okraj města, začíná neskutečný ‚bordel‘. Odpadky, skladované věci. Šílené,“ líčí.
A připojuje historku z třídění odpadů a la Skopje.
„Přijel povoz s koněm, na kterém byl obří pytel na PET lahve, sbírali třeba i karton. Odvezli to na nějaký třídící dvůr a tam to buď spálili, nebo naházeli do Vardaru. Takže jste pak jel závod a kolem plaval kanystr, který jste prve zahlédl na tom povoze. Za chvíli jste potkal pytel s odpadky, narazil do dalšího kanystru. Na startu vás předjížděl rám od okna... Bylo to zvláštní,“ vypráví Rolenc.
Co se týče vody, Treska a Vardar se od sebe lišily asi jako pohádková panna a netvor. V první z nich tekla průzračně modrá, ve známějším Vardaru totálně špinavá.
„Když vám tam cáklo na pusu, tak jste se hned otíral, aby se to nedostalo dovnitř. Měl jsem před závody naleštěné lodě, které normálně vydrží čisté tři dny. Tady byly po dvou zašpiněné neskutečným způsobem,“ srovnává Rolenc.
Kromě jiného bylo dost svérázné také stravování české výpravy.
„Na oběd a večeře jsme chodili do místní hospody. První a druhý den jsme na jídlo čekali hodinu. Pak jsme tedy přišli raději později, už bylo na stole a studené. Tak jsme zase dorazili včas a zase čekali... Pak už zasahoval trenér, dal jim poslední šanci,“ říká Rolenc.
