Dorothy Karoline Fuhrmannová, jak znělo její rodné jméno, pocházela z Brna a do Velké Británie se dostala stejně jako mnoho dalších po anšlusu Rakouska. Ve Vídni totiž v druhé polovině 30. let studovala na umělecké průmyslovce a jako začínající scénografka pracovala například pro režiséra Maxe Reinhardta.
Po vypuknutí války v Londýně pracovala pro královské námořnictvo, patřila k ženskému sboru, který zapisoval zachycené kódované zprávy a následně je posílal do legendárního Bletchley Park k rozlousknutí.
V roce 1940 se provdala za jihoafrického fyzika Leonarda Klatzowa, který se podílel na moderním navigačním systému pro válečné námořnictvo. Klatzow zemřel o dva roky později při letecké havárii.
K výtvarné práci se Dorrit Dekk dostala až na konci války, ale její první zakázky pro vládní Central Office of Information se v zásadě nelišily od plakátů, které se objevovaly v dobách, kdy se ještě nad Anglií odehrávaly vzdušné souboje RAF a Luftwaffe. Tak například plakát s velkým nápisem „bones“, tedy „kosti“, vyzývá k tomu, aby obyvatelstvo recyklovalo kosti z jídla, které jsou nutné k průmyslové výrobě hnojiv či mýdla.
Mimochodem, teprve po válce také „vzniklo“ její umělecké jméno. Dorrit se jí říkalo odmalička, protože její matka obdivovala Charlese Dickense. Uvědomovala si ovšem, že její rodné i vyvdané příjmení by v Británii nefungovalo, a tak do svých iniciál DKK vsunula samohlásku.
Vzhled jí pomohl
Od roku 1948 pracovala Dorrit Dekk v jihoafrickém Kapském Městě, kde se věnovala své původní profesi, tedy scénografii. Od padesátých let působila opět v Londýně jako designérka na volné noze. Mezi její nejvýznamnější klienty patřily aerolinky Air France a další dopravní společnosti, díky nimž si vysloužila přezdívku „travel queen“.
Jako mladá a atraktivní žena odmítala probírat zakázky s klienty u večeře, jednou jí však její vzhled k výhodě pomohl. Ředitel Air France údajně poznamenal, že vypadá bledě, mohla by jí prospět dovolená, a „odeslal“ ji na náklady firmy do jižní Francie.
Svůj grafický um propůjčila kromě jiných také časopisu Tatler, londýnskému dopravnímu podniku, stejně jako britským drahám. Pro nakladatelství Penguin Books ilustrovala řadu knih včetně obálky pro Tři muže ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma.
Do důchodu odešla v roce 1982, ale až do své smrti před dvěma lety občas dál tvořila.
