„Chtěli bychom požádat příznivce Vladimíra Mišíka, rocku a obecně svobody lidského konání o podporu,“ stojí ve výzvě na internetové stránce. Potřebují 350 tisíc korun; mizerných 350 tisíc, chce se dodat, jestliže jde o velikána typu Mišíka. Zatím vybrali pět tisíc korun – směšných pět tisíc, chce se dodat, jestliže se to děje v zemi, kde Láska je jako večernice či Stříhali dohola malého chlapečka mají bezmála statut generační hymny.
I když producent snímku děkuje koproducentům za „nadstandardní pomoc“ s ujištěním, že projekt není ohrožen, i když takzvaný crowdfunding čili způsob financování, kdy více osob přispívá menší částkou za bonusové odměny k vytčené cílové sumě, u nás dávno zdomácněl a nezavání podezřelou žebrotou, přesto se vtírá pocit smutku, že právě na věci, jež by měly být samozřejmostí, se národ musí pořád skládat.
Na jednu stranu je crowdfunding maximálně demokratický způsob volby: lidi sami přispějí právě a pouze na to, co chtějí vidět, slyšet, sdílet. Na druhou stranu lze předpokládat, že již z prosté lidské přirozenosti se třeba na lechtivou erotiku sejde okázalejší částka než dejme tomu na vlastivědnou publikaci o květeně Polabí. A mazaný podnikatel by filmařům možná poradil, ať žádají víc peněz a slibují víc muziky, to vypadá důvěryhodněji.
Pravda je, že státní fond kinematografie na snímek Nechte zpívat Mišíka přispěl. Pravda také je, že historicky dosud nejvyšší částku, 23 milionů korun, týž fond přidělil hranému filmu o jiném hudebníkovi, skladateli Josefu Myslivečkovi, mimo jiné s odůvodněním, že koprodukční dílo Il Boemo má „potenciál českou kinematografii výrazně zviditelnit v zahraničí“. Jeho celkový rozpočet přesáhne sto milionů korun, do výroby se zapojí Italové, Němci a Francouzi, zkrátka to vypadá ohromně světově.
Jenomže třeba režisér Jan Švankmajer také patří k váženým rodákům mezinárodního věhlasu, přesto i on musel na svůj příští film shromažďovat prostředky rovněž formou internetové výzvy. Natožpak Mišík, kterého sotva napadne, aby si světovost pěstoval v soutěžích Eurovize.
Navíc má tu smůlu, že jeho vrstevníci odchovaní pravověrným bigbítem asi nebudou právě nejzběhlejší v internetových platbách. Peníze pěkně na dřevo, jednu rundu všem dokola a ještě jednu navrch, dokud se bude hrát; to je jejich svět. A hlavně sám Mišík, jak tvrdí režisérka Jitka Němcová, sice mluví ve filmu, ale vůbec ne do jeho podoby, neřkuli do výroby či organizace sbírky. To nám ostatním by mělo být ctí, že jeho portrét konečně vznikne.
Otázka je, co to přesně znamená – nám. Například s citátem „dopřeju si hladkej mírnej skluz, jeden smutnej Gambrinus“ se vybaví někdejší Mišíkova hymna Gambrinus Ligy, tedy fotbalové soutěže, kde se jen za reklamní a televizní práva protáčejí ročně stamiliony.
Ovšem mizerných tři sta padesát tisíc korun českých spadá do úplně jiné ligy. Jak praví producenti, do kategorie svobody lidského konání. A to je víc, než může nadělit sebeštědřejší mecenáš, který by si od Vladimíra Mišíka nevybavil ani notu.
