Člověku, který to zvládl před ním, se přes telefon s gratulací ozval i americký prezident Barack Obama. „Mně teda nevolal nikdo. Ani on, ani Donald Trump, ani český prezident,“ směje se Adam Ondra. „Radost byla i tak veliká.“
Jak by ne. Ondra je ve sportovním lezení úkaz, génius, talent ve své vlastní kategorii. V amerických Yosemitech spolu se svým jističem Pavlem Blažkem zvládli jednu z nejtěžších vícedélkových cest světa za 8 dní, o 11 dní rychleji než jejich předchůdci.
ODPOČINEK. Adam Ondra absolvoval úspěšný volný přelez stěny Dawn Wall v masivu El Capitan.
Zpět ve vlasti Ondra ukazoval fotky, které berou dech, včetně svého prstu rozedraného do krve od skály ostré jako žiletky. Poslední měsíce se mu tuze povedly: 23letý Ondra zakončil bakalářské studium na Masarykově univerzitě, na mistrovství světa obhájil zlato v lezení na obtížnost – ale největší slávu mu zařídil výstup stěny Dawn Wall.
„Mám za sebou skvělý rok,“ netajil se na tiskové konferenci.
Jste po rekordním výstupu fyzicky zničený?
Říkal jsem si, že to snad bude v pohodě. Jsem zvyklý trénovat mnoho hodin denně a čekal jsem, že půjde hlavně o to najít správný balanc na několikamilimetrových lištách. Ale když jsme sešli po osmi dnech dolů, nepomohly ani dva dny odpočinku. Teď si po únavě z celé sezony dávám dva týdny totální volno.
Čtěte v úterní MF DNES Jak Adam Ondra vidí olympiádu, proč je pro něj současná podoba lezení na hrách paskvil a proč mu nestačí „jen“ sport jako takový? Dočtete se v úterní MF DNES.
Slavil jste hodně?
Ale jo (úsměv). Když mám srovnat radost po vítězství na mistrovství světa, nebo po Dawn Wall... Vzhledem k tomu, že jste nahoře osm dní a věnujete tomu měsíc života, je i radost déle trvající než po vyhraném závodě.
Dá se porovnat hodnota zmíněných triumfů?
Nedokážu říct, čeho si cením víc. Asi tak všeho nastejno. Na Dawn Wallu jsem byl nejvíc mimo svoji komfortní zónu. Lezl už jsem snad všude po světě, jen ne na tak dlouhé stěně. Jenže Yosemity jsou tak specifické, že mi trvalo dlouho, než jsem si zvykl. Skála je tam ledovcem zvláštně ohlazená.
DŘINA. Adam Ondra absolvoval úspěšný volný přelez cesty Dawn Wall ve stěně El Capitan považované za jednu z nejtěžších vícedélkových cest světa.
Psychika tedy trpěla?
Bylo to nejhorší, co jsem zažil. Když jsem byl na stěně poprvé, bylo to na morál, bál jsem se i pádu. A pak přišel čtvrtý den lezení, v němž jsem pohořel a nebyl si jistý, jestli to zvládnu. Psychika je důležitá i na závodech ve sportovním lezení; je třeba se uvolnit tak, že roli mysli přebírá intuice. V ní nejsou pochybnosti, není v ní strach. Všechno se děje přirozeně.
To zní skoro jako meditace.
Určitě, ale je extrémně náročné se do toho pocitu dostat. Něco podobného vnímají všichni sportovci v jakémkoli odvětví.
Ale vy na rozdíl od jiných v sobě musíte najít důvěru ke kolmé skále. Jak?
To právě nemůžete hledat, v průběhu lezení nelze váhat. Všechno musí plynout. Pokud se zastavíte a na sekundu dvě váháte, vyplýtváte spoustu energie. Já čerpám z toho, že mám hodně nalezeno. Někde v těle je ta spousta cest, co jsem absolvoval – takové pohybové programy, které můžu na nějaké jiné skále vytáhnout a bude to fungovat.
Jak jste se z chandry vlastně dostal?
Pomohlo mi, že jsem si promluvil přes telefon s přítelkyní, trenérem. Další den jsem nastoupil s tím, že nejsem přemotivovaný, byl jsem uvolněnější, a tím pádem preciznější v práci nohou.
Co to prázdno pod vámi? Z fotografie se těm, co aspoň trochu trpí závratěmi, dělá vážně zle.
Ze začátku to člověk určitě hodně vnímá. Jsem zvyklý lézt do 50 metrů, ale ve 200 jsem byl takový nesvůj. Hlavně v kombinaci s tím, že tam byly i jiné druhy jištění, které jsou více či méně spolehlivé; nemám s nimi takové zkušenosti, úplně jsem jim nevěřil.
Dokonce jste žertoval, že v tomto směru bylo pohodlnější lézt po soumraku...
Určitě je lepší lézt za světla: ne že by mě noční lezení uklidňovalo, hlavně přes den líp vidíte na stupy a chyty. Jen světlo a teplo moc nejde dohromady. To už je lepší tma a chladno.
Výstup jste zvládl a dostal jste se i do nejlepší desítky Sportovce roku. Co vy na to?
Sám jsem překvapen. Mediálním dopadem zrovna Dawn Wall zapůsobil nejvíc. Snad je to nějaký důkaz toho, že se lezení dostává i mezi širší veřejnost.
A vy najednou máte spoustu příležitostí, jak leckoho ovlivnit.
Je pěkné, jestli můžu kohokoli motivovat k tomu, aby začal lézt. Ale ještě větší radost bych měl z toho, kdybych lidi motivoval, že stojí za to žít. Že stojí za to snít. Mít nějakou vášeň. Ne že budu žít rutinní život, chodit do práce, která mě nebaví, a pak jsem doma. Pokud nemáte vášeň, co děláte s radostí, vyloženě šťastný život vést nemůže. To by pro mě bylo největší zadostiučinění.
Věříte, že je taková inspirace možná?
Nechci z toho dělat vědu. Profesionální sportovec nic nevyrábí; nevytváří žádný produkt, co by si kupovali zákazníci. Jsme strašní šťastlivci, že za peníze sponzorů a prize money na závodech můžeme dělat, co nás baví. Cítím určitý dluh ke společnosti, jak jí to vrátit.
Povídejte.
Měl jsem možnost toho docela dost procestovat a tady v Česku se žije dobře, s největší pravděpodobností tu chci zůstat. Jen mi trochu vadí český pesimismus: na všechno si stěžujeme, stavíme se do role obětí. To, jaký život vedeme, je přitom hlavně na nás.
