Když přišel ještě před večerním vyhlášením ankety Sportovec roku do sálu luxusního hotelu Hilton v Praze, usmíval se - a vydrželo mu to po celou dobu rozhovoru.
Adam Ondra je pohodář, poslední dobou se mu však život tak trochu mění.
Na ulici jej poznávají fanoušci, které uchvátil hlavně jeho listopadový výkon, při němž v rekordním tempu (osm dnů) zdolal extrémně obtížnou kilometrovou cestu Dawn Wall v Yosemitském národním parku.
Z lezení na umělé stěně měl přitom už několik medailí, sbíral tedy podobné úspěchy jako Krpálek a spol., jenže až nyní rozdal skoro padesátku rozhovorů. Ale ztráta anonymity je mu nepříjemná.
Sponzoři (jednoho velkého před časem odmítl) zatím na Ondru netlačí. „Ale časem určitě budu mít manažera. Už jen to, kdybyste mi všichni volali na mobil, tak se z vás zblázním,“ řekl se smíchem.
Jak se cítíte v této roli?
Zatím je to pro mě všechno nové a připadám si možná i trochu nepatřičně. Určitě by si ještě ani loni nedokázal nikdo představit, že nějaký lezec bude mezi nejlepší desítkou českých sportovců.
Oblek vám nedělá problémy? Jste zvyklý nosit spíš outdoorové oblečení.
Necítím se v tom úplně nejlíp, ale na maturitě jsem samozřejmě v obleku byl, na zkoušky jsem taky chodil v obleku. Nejsem v něm poprvé, ale na tak honosném galavečeru jsem poprvé.
Jste nervózní z přímého přenosu? Nebo spíš ze seznamování? Budete chodit za ostatními sportovci a říkat jim: „Dobrý den, já jsem Adam Ondra.“?
Musím přiznat, že ze zákulisí mám strach. (smích) Nebo jsem z toho nervózní. Ale pokud mě vyzvou na pódium a budu mít něco říct, z toho nervózní nejsem.
Znáte se vůbec s někým z nejlepší desítky Sportovce roku?
Před několika týdny jsme se potkali s Lukášem Krpálkem na focení pro MF DNES.
Překvapilo vás, že jste se dostal do desítky nejlepších sportovců Česka? Předčil jste třeba hokejistu Jaromíra Jágra.
Upřímně jsem nad tím nepřemýšlel, dokud jsem se nedozvěděl, že jsem nominován. Ale ano, jsem překvapen.
Jaké máte ohlasy z lezeckého prostředí a od fanoušků? Hodně se mluví o tom, zda to, co děláte, je, či není sport.
Myslím, že minimálně u nás je to spíše vnímáno pozitivně. Já desáté místo beru jako ocenění nejen sebe, ale i tak, že lezení je bráno jako plnohodnotný sport. Já to v tom právě vnímám, že jedna věc je lezení na skalách, což je nejen sport, ale i jakýsi životní styl. Ale pak je i závodní lezení na umělé stěně, které je pro mě čistě sport.
Nebojíte se, že se však postupně z vašeho lezení vytratí ta vášeň? Vrcholový sport je spojený s velkou komercionalizací.
Já si to nemyslím. Myslím, že závody v lezení na umělé stěně jsou sport jako každý jiný a zaslouží si jakousi medializaci. Pak je lezení na skalách a každý si může vybrat, jestli půjde do nějaké lezecké oblasti, kde na něj budou čekat možná i novináři, nebo půjde někam vysoko do hor, kde nepotká živáčka a poleze si, co bude chtít. Myslím, že to je správný vývoj.
Vánoční hody? Budu se muset trochu hlídatVánoce prožije Adam Ondra doma s rodinou s tradičními zvyky. Ale při pojídání kapra, salátu, cukroví a dalších pochutin se bude muset hlídat. „Právě, že když si dávám pauzu od lezení a dva týdny nelezu, váha jde docela nahoru, když se vrátím k lezení, tělo přirozeně dostane signál, že tohle je přílišná váha a upraví se do normálu. Většinou mám pauzu před Vánoci, to se nehlídám vůbec. Teď trochu budu muset,“ řekl český lezec. „Poměr výšky a váhy je u nás samozřejmě hodně důležitý. Ono zase těžko říct, jestli je lepší mít o pár kilo méně a mít méně síly, nebo mít o pár kilo víc a více síly. Člověk o mně řekne, že jsem hubený, ale jsou na Světovém poháru i vychrtlejší lezci. Podle mě už to není tak zdravé, navíc trend ve Světovém poháru je, že cesty jsou hodně dynamické, silové, proto není dobré být extrémně vychrtlý. Sice pomáhá vytrvalosti, že člověk vydrží viset na těch chytech hodiny, ale nemá tu dynamickou sílu, aby udělal nějaký dlouhý skok,“ rozpovídal se o životosprávě Ondra. Na dotaz, co si přeje od Ježíška, se usmál a prohlásil: „To jsou osobní věci.“ |
A co olympiáda? Kvůli tomu, že se v Tokiu 2020 lezectví dočká slavnostní premiéry v kombinaci lezení na rychlost, lezení na obtížnost a takzvaný bouldering, jste ji nazval paskvilem. Nedonutí vás však přece jen tlak okolí zúčastnit se olympijských her a trénovat?
To se uvidí, jak se kombinace v Tokiu bude sčítat. Třeba to samotné sčítání bude znamenat, že člověk ani nebude muset tu rychlost trénovat, protože za předpokladu, že bude dobrej v těch dalších dvou disciplínách, tak to třeba bude na vítězství stačit. To se uvidí. Zatím o olympiádě nepřemýšlím, mám své plány příští sezonu na skalách, chci se posouvat tam. A jestli začnu trénovat na olympiádu příští nebo přespříští rok, je jedno.
Budete se tady vyptávat ostatních, jaký je pocit poslouchat českou hymnu s medailí na krku?
Jo, určitě by to bylo zajímavé. Já nepochybuju, že tam bude skvělá atmosféra, protože máme velké štěstí, že je olympiáda zrovna v Japonsku, kde je lezení velký sport. Už jsem tam několikrát na závodech byl a vždycky to byl parádní zážitek tam lézt třeba i jen na Světovém poháru.
Budete se věnovat v příštím roce sportovnímu lezení?
Pojedu na mistrovství Evropy a jinak se chci pokusit o vylezení nejtěžší cesty na světě. To je projekt, který mám v oblasti Flatanger v Norsku, a pokud bude vylezen, byla by to první cesta obtížnosti 9c na světě. Zatím jsou jen obtížnosti 9b. Cestu jsem navrtal já, očistil, už jsem na ní letos několik týdnů pracoval, tak uvidíme, jestli budu příští rok dostatečně silný.
Na kdy to plánujete?
Poprvé pojedu asi někdy v dubnu, kdy se dělají podmínky, a pak mám čas až do října to vylézt.
Cítíte, že výkon v Yosemitech a anketa Sportovec roku byly určitým zlomem a posunuly vás do mediální pozice?
Asi ano. Neříkám, že mě předtím v Česku nikdo neznal, ale znala mě relativně úzká skupina lidí. Teď díky Sportovci roku mě bude znát skoro každý. Ale pro mě, co se týče lezení samotného, to není tak radikální zlom. Mám své osobní cíle, nemusím ostatním dokazovat, co chci. Proč chci trénovat a lézt těžší cesty, je moje motivace. Je to ta možnost vylézt cestu, která vypadá tak nemožně a zároveň tak nádherně, že chci být dostatečně silný a mít výkonnost na to si jí vylézt, což třeba nikdo jiný na světě třeba nemůže.
Otravuje vás mediální zájem?
Musím přiznat, že když jsem se vrátil z Yosemit, tak únava byla veliká, dal jsem si i dva týdny pauzu od lezení. Tyhle dva týdny jsem využil k rozhovorům, kdybych do toho měl trénovat, tak by to vůbec nešlo. Teď po dvou týdnech mediálního humbuku jsem si byl několik dnů v Itálii trochu pročistit hlavu, rozlézt se na skalách na sluníčku. Teď už je to dobré.
