Jaký to rozdíl oproti začátkům téhle sportovní kariéry. Je v nich o poznání méně exotiky. Odchovanci USK Praha málokdo upírá obrovský talent. Takový, kterého je třeba k úspěchu v NBA.
Po americké univerzitě Iowa State si ostatně Hubálek na prahu slavné soutěže objevil, v přípravné Letní lize NBA vynikl. Ale ke smlouvě to tehdy nestačilo. Uspěl v Itálii, kde se se sardinským Dinamem Sassari tlačil do popředí Serie A.
Ve druhé polovině sportovní dráhy však Hubálek přijímal nabídky, jež z něj učinily světoběžníka.
Teď, po dlouhých sedmi letech a povedeném úseku ve druhé italské lize v Olimpii Matera, se vrací do českého reprezentačního oběhu. Z jeho pohledu právě včas. Ve třiatřiceti dostal šanci poprat se o olympijskou kvalifikaci v Bělehradě. A ta před zdejšími basketbalisty nestála už spoustu a spoustu let.
„Už jsem si říkal, že snad na mě ztratili číslo,“ odpoví se zcela vážnou tváří dlouhán s vizáží rockera, když zazní otázka, zda byl povoláním do zbraně překvapen. Jen z tónu hlasu se zdá, že své vyprávění bere s nadsázkou.
„Každý rok jsem hrál poctivě, i když to byl různě po světě. A letos si „kluci“ evidentně vzpomněli. Tak jsem rád, že si sem můžu přijít zatrénovat a zahrát.“
Ani dál jeho dobrý rozmar nekončí. Když má odpovědět, s čím jej kouč Ronen Ginzburg pozval na první kemp, prohodí jen suše: „Potřebujeme spoustu košů.“
I před Hubálkem stojí docela slušná šance na Bělehrad. Pokud by pod košem skutečně chyběl Ondřej Balvín, jak se spekuluje, rozdali by si to o uvolněné místo zkušení Hubálek s Kamilem Švrdlíkem a mladíci Adam Pecháček s Martinem Peterkou.
„Jak se říká, naděje umírá poslední a já mám v batohu připravených pár triků, které by mohly trenéra zajímat, aby nakonec kvalifikace byla úspěšná,“ nenechá Hubálek svůj nestandardní slovník spát ani tady.
Jeho vzpomínka na dosud poslední reprezentační zářez, v kvalifikaci o mistrovství Evropy 2009, kdy nastupoval i v základu, a doručoval 6,4 bodu za 18 minut, není kvůli neúspěšné misi rozhodně příjemná. Tehdy byl v týmu s Welschem, Bendou, Nečasem a už i se Satoranským.
„Byli jsme blízko, ale nepovedlo se. Je to už ale dávná historie a není třeba to rozebírat,“ praví stručně.
O jiné minulosti však promluvil rád, a to o té klubové. Protože takový seznam působišť jako on nemá mnoho dalších českých hráčů.
„Z basketbalového pohledu to bylo nejzajímavější v Íránu. Nejvíc mě překvapil tím, jak tam mají rádi sport a na jak vysoké úrovni tam je. Důkazem je třeba první Íránec v NBA Hamed Haddadí nebo spousta skvělých zahraničních hráčů, kteří se do Íránu vracejí, a to včetně známých jmen, která prošla i NBA,“ zdůrazní sportovní kvalitu íránského angažmá.
A pak si pochvaluje cestovatelské zážitky: „Mohl jsem si zaletět k zápasům do měst jako Gorkan, ležícího v íránských horách, nebo do Kumu, kde mají šíité svůj nejdůležitější chrám.“
I do něj si Hubálek stihl zaskočit. „V rámci výjezdu to šlo stihnout. A o tom to je. Den má 24 hodin, ale stihnout se dá všechno,“ usměje se.
Po stránce basketbalového fungování mimo Evropu narážel na mnohá překvapení. A pokud už měl něco vypíchnout: „Ve stručnosti to jde říct tahle - v Íránu ropný kohoutek, v Arábii ropný kohoutek a k tomu haly jak hovado. Teda pardon...“
Při těchto slovech se ještě směje. Při jiné vzpomínce na Írán už naopak tuhne krev v žilách.
„V horském městě Gorkan kolem hřiště hlídalo 40 vojáků s kalašnikovy a fanoušci na nás řvali jediná dvě slova v angličtině, která uměli. Jaká to byla, to si všichni mohou domyslet. Po zápase vyhraném o bod pak následoval - bez sprchy, rovnou v dresech - úprk pod ochranou vojáků, naskočení do taxíků a ujíždění z hor rychle pryč. Vyhráli jsme v místě, kde se nevyhrává, anebo tam náš tým jen neměli rádi. Írán je hrozně velká země, a jak víme... O tom tu vlastně nemůžeme mluvit, to už je politika,“ usměje se ještě jednou.
