V prvním utkání už ve středu, a to na domácí půdě v Sassari, stotřicetitisícovém městě na severozápadě ostrova.
I když předpověď na středu hlásí „jen “ 12 stupňů, v hale pro pět tisíc diváků se sevřenými tribunami bude velmi pravděpodobně pořádné horko. Ostatně tak si to pamatuje i Hubálek, který kromě druholigové sezony hájil barvy klubu i v následujícím ročníku v nejvyšší italské soutěži.
„Za mě to ve druhé lize začínalo se zpola zaplněným hledištěm, ale pak se to roztočilo opravdu na plné obrátky a prakticky vyprodáno bylo na každý zápas. Je to jedno z míst, kde jsou fanoušci opravdu šestým hráčem domácího týmu. I teď očekávám, že bude vyprodáno a na to se Nymburk musí nachystat. Je to hala s hodně příjemným prostředím, co nabíjí k dobrému výkonu. Fanoušci jsou skoro na hřišti a pro každého hráče včetně soupeřů to bývají fajnové zápasy,“ podotýká hráč, který po zranění ruky z letní reprezentační přípravy zahájil sezonu v druholigové italské Imole až v listopadu.
Ostrov o rozloze necelé třetiny České republiky má samozřejmě jednu zásadní nevýhodu. Ke všem zápasům venku se musí létat a pak ještě dojíždět na místo určení busem.
Hubálek si ovšem ještě během angažmá na Sardinii pochvaloval, že ani místním tifosi to přehnaně nevadilo. „Jezdili s námi všude, a když neměli na letenku, jeli trajektem a pak vlakem kamkoli, aby zápas neprošvihli.“
Před sedmi lety euforie v klubu začala vůbec prvním postupem do nejvyšší soutěže. Hned vzápětí následovalo první play-off, v roce 2014 triumf v Italském poháru, sezonu nato další a k tomu i ligový titul, po epickém sedmizápasovém finále s Reggio Emilia s Adamem Pecháčkem v sestavě.
„Ten postup do ligy se nám navíc povedl v roce 50. výročí klubu. Někteří to slaví ještě dneska,“ směje se Hubálek. „Samozřejmě od té doby se jim povedly i další úspěchy, ale na tohle nikdo nezapomíná. Zrovna teď jsme hráli v Boloni a za domácí Virtus nastoupil kluk, kterému v roce 2010 bylo asi patnáct. V dorostu byl právě v Sassari, občas s námi i trénoval a teď mi říkal, že pro něj bylo vítězství ve druhé lize největším zážitkem a dalo mu motivaci dostat se v basketu ještě dál.“
Na Sardinii, kde žije 1,6 milionu potenciálních fanoušků, bývá obvykle sportovní jedničkou fotbalové Cagliari, klub cirkulující mezi první a druhou ligou. Ovšem v třetí pětiletce 21. století mu basketbalové Dinamo zdařile šlapalo na paty. V letech 2014 až 2016 hrálo dvakrát i Euroligu.
Sassari, město na italském ostrově Sardinie, nabízí svým návštěvníkům takovéto výhledy.
„Pokusili jsme se fotbalu vyrovnat a evidentně to mělo efekt. Klub se pak dostal i na mapu pohárové Evropy a v Itálii vyhrál, co se dalo. Dává to šanci mladým vidět zdárný příklad tvrdé práce. Toho, že štěstí přeje připraveným, protože každý svého štěstí strůjce.“
U všech úspěchů Sassari počínaje postupem z druhé ligy byl kouč Romeo Sacchetti, jako hráč mistr Evropy z roku 1983. V klubu skončil v roce 2015, teď je trénujícím generálním manažerem Federico Pasquini.
Jak Sacchetti dokázal dotáhnout basketbalovou Popelku tak daleko?
„Nastolil velmi funkční styl, který se líbil i mně. Měli jsme hodně útočnou hru, dávali spoustu bodů. Bylo to založené na klasické basketbalové matematice a rychlém protiútoku. Náš herní styl stál na tom, že nejlepší obrana je útok a není špatné střely, pokud je otevřená,“ popisuje založení kouče Hubálek.
Český pivot Jiří Hubálek s medailí a trofejí pro vítěze druhé italské ligy. V roce 2010 postupoval s Dinamem Sassari.
Podle něj Sassari, jež se aktuálně dělí o čtvrtou bilanci italské ligy, nahrál i ekonomický pád několika obrů v čele s dlouholetými hegemony ze Sieny. „Ta v lize vyčnívala nade všemi a i v Eurolize se dostávala do Final-4. Po tom, co zmizela ze scény, ale šla úroveň celkově o něco dolů a soutěž se hrozně otevřela, takže mohl vyhrát kdekdo. I teď je liga strašně vyrovnaná,“ dodává Hubálek.
