RECENZE: Český umělec ve Vídni míchal elixír mládí. Podařilo se mu to

Vídeň (Od naší zpravodajky) - V neděli večer se Vídeňská státní opera otřásala ovacemi. Jako by se dával nějaký slavný kasaštyk s extra hvězdným obsazením, nikoli Věc Makropulos od Leoše Janáčka, v kontextu jeho díla méně známá i vděčná opera než třeba Její pastorkyňa.

A přece slavila při svém prvním uvedení na jevišti první rakouské scény překvapivý triumf. Potlesk a vyvolávání umělců nebraly konce. Svou hvězdnou chvíli zažil mladý český dirigent Jakub Hrůša, který ve Vídeňské státní opeře debutoval.

Právem, protože měl těžký úkol. Zatímco divadelní předloha Karla Čapka je spíše ironickou komedií, Janáček ji přetvořil v silné emocionální drama lidské bytosti. Emilia Marty žije přes tři sta let a dochází k poznání, že lidský život má smysl právě proto, že se nedá donekonečna prodlužovat.

Leoš Janáček: Věc Makropulos

75 %

Dirigent Jakub Hrůša

Režie Peter Stein

Vídeňská státní opera

premiéra 13.prosince 2015

Janáčkova hudební řeč, složená z kratších motivů, má nebývalý spád a proměnlivost, což klade nároky na orchestr i dirigenta. Hrůša ale odvedl úctyhodnou práci, pokud jde o přesnost, hudebníci mu navíc dodali zpěvnost a kultivovanost, která je tomuto tělesu vlastní. Některé záludnosti této opery však přece jen vypluly na povrch. Například (aspoň v zadnějších řadách v přízemí) orchestr zněl příliš hlasitě a překrýval zpěváky. Ti už tak měli co dělat, protože nikdo z nich nebyl Čech a museli zvládnout záplavu českých slov v rychle uhánějící konverzační opeře.

Rozumět bylo jen zřídka, o nějakém procítění, podání textu se nedá mluvit - a ani to vlastně nelze zpěvákům příliš vyčítat. Nejlépe bylo celkem logicky rozumět slovenskému tenoristovi Ludovítu Ludhovi, který narychlo zaskočil v roli Alberta Gregora za onemocnělého Rainera Trosta.

Kromě toho, že má výjimečný spád, je Věc Makropulos i dějově zamotaná, kombinuje prvky detektivky, sci-fi a samozřejmě dramatu. Ani pro české publikum není snadné orientovat se ve spletitém soudním sporu, „kauze Gregor-Prus“, do něhož vstoupí záhadná zpěvačka Emilia Marty. Z té se vyklube 337letá Elina Makropulos, která byla jako šestnáctiletá donucena podrobit se experimentu a vypít na zkoušku elixír mládí, určený pro císaře Rudolfa II.

Nepřehlednost děje, zpívaného navíc v originále, zjevně vedla režiséra Petera Steina k maximálně realistickému ztvárnění, které nic nekomplikuje, ale ani nepřichází s nějakým názorem. V tomto případě to není na škodu. Možnost, že by se hrálo v překladu, totiž dnes zjevně vůbec nepřichází v úvahu. Otázka k pro jinou diskusi by byla, zda je to dobře, nebo špatně...

V prvním dějství, odehrávajícím se v advokátní kanceláři, tak zaplňuje jeviště obrovský regál s úředními dokumenty. Scéně v divadelním zákulisí dominuje průhled do hlediště, před nímž stojí vyvýšený zlatý trůn, na nějž usedá Emilia Marty. Její hotelový pokoj pak připomíná design z dvacátých let minulého století. Když v závěru opery elixír mládí konečně přestane účinkovat, přichází Emilie jako vyschlá mumie v bílé košili. Herecké výkony a vztahy jsou velmi pečlivě provedeny, někdy až příliš, na hranici názorného přehrávání.

Příliš obyčejná paní

K teatrálnosti se uchyluje i představitelka titulní role, americká sopranistka Laura Aikinová. Dělá okázalá gesta ve snaze vyjádřit náladovost a manýry operní divy, znuděné všemi ctiteli, ale působí spíše jako celkem obyčejná paní z lepších kruhů, nikoli jako uhrančivá žena fascinující své okolí. Nic takového nevyjadřuje ani její hlas, lehčí, světlejší, v nižších polohách málo průrazný. Aikinová je ve světě právem ceněná v mnoha rolích hlavně koloraturního oboru, zpívá i Bergovu Lulu, ale pro Janáčkovu třistaletou hrdinku není ideální představitelkou.

Sytostí barvy hlasu ji téměř překonává ruská sopranistka Margarita Gritskova v dívčí roli naivní Kristýny. Z mužských představitelů vytvořili nejvýraznější figury Wolfgang Bankl jako Dr. Kolenatý a Markus Marquardt jako Jaroslav Prus, velkým zklamáním byl naopak jeden z legendárních a dlouholetých členů ansámblu Vídeňské státní opery, tenorista Heinz Zedník. Tomu z tragikomické figurky bláznivého Hauka-Šendorfa, připomínajícího Emilii španělskou kapitolu jejího předlouhého života, vyšla jen tuctová karikatura, pěvec navíc ze sebe nedokázal vydat skoro žádný tón.

Úplně bez kazů tedy produkce není. Přináší částečně sporné obsazení, nabízí solidní režijní práci a je velkým úspěchem pro Jakuba Hrůšu. A především pro Janáčka.