Vrací se na Vinohrady právem – tato komedie o relativitě blaha plynoucího z dlouhověkosti je tu takříkajíc doma. V listopadu roku 1922 zde měla světovou premiéru v režii samého autora a na tamním jevišti se pak objevila ještě několikrát, naposledy však v 70. letech. Nyní se s klasikem setká avantgardní režisér a dramatik David Drábek, což je spojení, které slibuje mnohé.
Drábek je znám nejen jako režisér, ale v první řadě jako autor ceněných her, z nichž nejznámější jsou Akvabely. S Čapkem se jako režisér setkává podruhé – před několika lety vyložil v Klicperově divadle v Hradci Králové futuristicky R.U.R. Do současnosti přenesl i Shakespearova Macbetha, situovaného do fastfoodu, důsledně zmodernizoval také Stroupežnického Naše furianty v brněnském Národním divadle. - Čtěte Akvabely vytančily Drábkovi Cenu Alfréda Radoka
Křištálová lupa Komorní horor
"Není to ale tak, že si člověk honí triko a hraje si afektovaně na divadelního řezníka. Nový kabát nesmí být jen efektní a předlohu znásilňovat, to by bylo trapné. Já se s těmi interpretacemi mořím a výčitky mám, abych klasika nevykostil. A k Čapkovi mám navíc úctu nebetyčnou," říká Drábek, který měl původně pro vinohradskou scénu připravit vlastní text Náměstí bratří Mašínů, čerstvě oceněný v soutěži dramatických děl Alfréda Radoka.
Věc Makropulos nahradila Mašíny coby kompromisní řešení, čehož Drábek nakonec nelituje: "Nad jeho hrami často brblám, jak je to strnulé a tezovité a passé, a pak mě během zkoušení pohltí jako červíka mixér a ve finále jsem strašně pyšný, že můžu mít s Čapkem alespoň něco málo společného."
Své pojetí charakterizuje jako komorní hororový příběh. "Jednoho dne do vaší kanceláře vstoupí žena stará stovky let. Takový tvor je časoprostorová anomálie a v jeho blízkosti se dějí podivné věci. Samy od sebe se otevírají kartotéky, květiny se proti gravitaci vyvlékají z hlíny – a mužům váznou v krku ohryzky, překroutí se jim šroubovice DNA, navrací se jim dětská koktavost. Emilia Marty je takový meteorit obtočený jabloneckou bižuterií," vypráví Drábek.
Málo ideální stavZ předmluvy Karla Čapka ke hře "V této knížce se líčí dlouhověkost jako stav velmi málo ideální, a dokonce velmi málo žádoucí. Těžko říci, jestli je to správné, nedostává se bohužel vlastní zkušenosti. V této komedii jsem měl v úmyslu říci lidem něco útěšného a optimistického. Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let dobré, myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemoci ani bídy, ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus: ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne." |
K napsání díla, které původně zamýšlel jako román, Čapka údajně přivedl pobyt na zámku v Chyši, kdy vyslechl pověst o ženě, která vypila elixír věčného mládí, nicméně nic dobrého pro ni z toho nevzešlo. Čapkova hrdinka Emilia Marty čili Elina Makropulos má také k dispozici recept, který život prodlužuje o stovky let a de facto tak umožňuje nesmrtelnost. Vizi, kterou Čapkova doba vnímala snad až zlověstně nebo aspoň nepatřičně, současnost chápe jako něco, na co má člověk potenciální právo. Společnost přísahá na kult mládí a vytěsňuje smrt.
"Genetické a kosmetické vzdorování času je žhavý trend. O odsouvání smrti někam za žaluzie vědomí ani nemluvě. V naší inscenaci jsme se snažili prokládat Čapkovy filozofické premisy skličujícími obrazy toho, kam by takový třistaletý život vedl. Za všechny uvedu jeden výjev. K Elině Makropulos přistupuje hlouček stařečků – vetchých, polorozpadlých a bezzubých. Třaslavě k ní vzpínají ruce a volají: ‚Maminko, maminko, to je naše maminka, mámo...‘ Zkuste si představit, že přežijete celé generace svých dětí. Že vám mezi prsty ulpí jejich první i poslední vlasy," říká Drábek.
David DrábekZkuste si představit, že přežijete celé generace svých dětí. Že vám mezi prsty ulpí jejich první i poslední vlasy. |
