Kapitán Vanderbilt, jak se Corneliu Vanderbiltovi neformálně přezdívalo, měl reputaci nevychovaného surovce. „Byl spíše budovatel a rozvratník, vážený, bystrý a tvrdě pracující,“ píše historik H. Roger Grant v Žurnálu americké historie. Pravdou zůstává, že byznysmenovi současníci se ho nezřídka obávali.
Vanderbilt se narodil 27. května 1794 do rodiny holandských imigrantů, kteří se na konci 17. století usadili v někdejší nizozemské kolonii New Yorku. Jeho otec se živil jako kapitán nákladního parníku mezi Manhattanem a Staten Islandem, kde žil se svojí rodinou. Převozničení se Vardebilt věnoval už jako malý chlapec. Školy zanechal v 11 letech, aby si o pět let později za 100 dolarů opatřil svou první plachetnici, na které převážel newyorské pasažéry.
Z bárky na parník
Krátce na to už vlastnil společnost, která profitovala jak z osobní dopravy, tak z převozu textilií. S rostoucím podílem parních lodí v osobní i obchodní dopravě začaly ale Vanderbiltovy zisky klesat. Vanderbilt, vědom si toho, že plachty a vítr nemohou konkurovat parnímu pohonu, většinu svých lodí nakonec prodal a stal se kapitánem na dopravní lodi společnosti Thomase Gibbonse.
„Kdybych se učil vzděláním, neměl bych čas naučit se nic jiného.“ |
Pětatřicetiletý kapitán se jako Gibbonsův manažer rychle naučil operovat rozvětvený dopravní byznys. Jeho lodě sváděly konkurenční boj s parníky Roberta Livingstona, který se těšil přízni newyorských zákonodárců, díky kterým měl v domovském státě takřka monopolní postavení. Souboj loďařů se dostal až k Nejvyššímu soudu Spojených států, u kterého Gibbons a jeho právníci napadli neférový systém ochranářských zákonů. Soud následně konstatoval, že jednotlivé státy nemají na zásahy do svobodného podnikání právo a rozhodl tak v Gibbonsův prospěch. Loďař svou konkurenci díky Vanderbiltově strategii, která spočívala v dumpingových taxách, nakonec rozcupoval.
Milionář z parníku
Podnikavec Vanderbilt se vlastního byznysu nikdy úplně nevzdal. Se ženou Cornelií provozoval na zastávce v Novém Bruinswicku mezi New Yorkem a Philadelphií pohostinství. I jako Gibbonsův spolupracovník se navíc nadále věnoval vlastnímu podnikání v osobní dopravě. Kam pluly Vanderbiltovy lodě, tam se vydali i zákazníci. Jeho obchodní model byl pro konkurenční dopravce natolik zničující, že mu platili za opuštění některých vodních cest.
Parníků plujících pod Vanderbiltovou hlavičkou bylo ve 40. letech 19. století více než sto. Syn chudého převozníka se vypracoval na mamutího lodního přepravce, který využil průmyslové revoluce bující na celém území tehdejší Nové Anglie. Před jméno si mohl jako jeden z mála Američanů svojí doby připsat slovo milionář.
Z moře na železnici
Kapitán Vanderbilt se nespokojil s rolí regionálního hegemona. Krátce po vypuknutí kalifornské zlaté horečky v roce 1849 se vrhl i na oceánskou dopravu.
Vanderbiltovy lodě přepravovaly cenný kov přes Panamskou úžinu, kterou muselo zlato překonat částečně suchou nohou. Jeho spoje, které na rozdíl od konkurence neobeplouvaly celou Jižní Ameriku, mu vydělávaly více než milion dolarů ročně. Americký dopravce více než 60 let před tím, než Atlantik a Pacifik propojil Panamský průplav, navrhl vybudování kanálu přes Nikaraguu. Investory pro svůj ambiciózní plán ale nezískal.
V šedesátých letech Vanderbilt vycítil další obchodní příležitost. Tentokrát jí byla americká železnice, která se začala rychle rozrůstat. Námořní kapitán ovládl drážní spoje mezi New Jersey, Hartfordem, New Yorkem a Harlemem a začal rychle dominovat i regionální železnici. Drážní byznys ho natolik pohltil, že se následně zbavil všech svých parníků. Poslední loď prodal v roce 1864.
„V obchodě není přátelství.“ „Co se vydělávání peněz týče, celý svůj život trpím šílenstvím.“ |
Vanderbilt přivedl své vlaky nakonec až do Chicaga a Kanady. Jenom na železnicích vydělal na tu dobu pohádkových 25 milionů dolarů. Na sklonku života, v době své největší podnikatelské slávy, nahromadil majetek za asi 105 milionů dolarů. V přepočtu na dnešní dolary by to bylo téměř 2,5 miliardy. Kapitánův dopravní byznys převzal na sklonku magnátova života jeho syn William.
Dopravce Vanderbilt se od pozdějších magnátů oceláře Carnegieho nebo těžaře Rockefellera odlišoval skromností i chamtivostí zároveň. Nebudoval honosná sídla, ale ani nepřispíval na dobročinné účely.
Jeho jediným filantropickým počinem byl dar ve výši jednoho milionu dolarů, díky kterému vznikla univerzita v Nashville ve Státě Tenessee, která dodnes nese jeho jméno. Lodní kapitán a železničář Vanderbilt zemřel ve věku 82 let v roce 1877. Většinu svého majetku odkázal svému synovi Williamovi.
