Jaký to byl den, Zuzano?
Teď je přímo skvělý. Byla jsem nervózní před startem, jsem trochu nachlazená a není mi úplně dobře. Ráno jsem se vzbudila a měla knedlík v krku. Ale když jsem viděla ty ostatní holky, jak tam sedí sklesle ve svolavatelně, tak jsem si říkala: To není možný, já musím vyhrát. Protože ony se vůbec nehýbaly. My jsme seděly 20 minut a ony se na rozdíl ode mě ani nehnuly.
Byl to potom ideální běh?
Myslím, že jo. Je to mé letošní maximum. Na začátku sezony, když se mi zlepšovala forma, jsem v takový čas věřila, ale teď to byl už třetí běh a je hodně těžké běžet takhle rychle. Takže dneska to bylo ode mě maximum a bez chyby, i když na konci už jsem nemohla.
Na startu to pro změnu nakopla Američanka Tateová v dráze před vámi.
Měla jsem ji pod kontrolou. Říkala jsem si: Musím začínat pomalu, abych měla sílu v konci. Náběh nerozhoduje, tam ať si je klidně dva metry přede mnou. Začíná se běžet až od druhé překážky. Vnímala jsem ji, ale snažila jsem se mít klapky na očích a běžet podle svého.
Kdy jste uvěřila, že vyhrajete?
Až těsně před koncem, tak 10 metrů, když mi docházely síly. Bála jsem se, aby se tam někdo nepřihnal. Ale zase mi síly nedocházely tak, aby mě někdo předběhl. Netuhla jsem na místě. Zkontrolovala jsem si situaci až těsně před cílem na tabuli. Ale na osmé překážce jsem tušila, že to dobře dopadne, šla jsem do čela a věděla, že to už nepustím.
Vnímala jste periferně zelenou mašli Littleové, která se za vámi hnala?
Vůbec, já ani dlouho po závodě nevěděla, kdo byl druhý. Littleová mě překvapila.
Jedna z velkých favoritek Spencerová naopak zakopla na třetí překážce.
To jsem registrovala. Trochu mi blesklo hlavou, že o jednu soupeřku je méně.
V Moskvě jste těsně před cílem samou radostí zavírala oči. Tady ne?
Nevím, vůbec nevím. (Kamery odhalily, že ano.)
Můžete vaše dva zlaté pocity v cíli, v Moskvě a v Pekingu, porovnat?
Tady je to o hodně jiné, protože byla hrozně těžká cesta k tomu druhému titulu. Vážím si ho mnohem víc než v Moskvě. Obhájit je těžší. Tlak je velký. Celý rok byl loni hrozný a ani letos se to ze začátku nevyvíjelo moc růžově. Ta cesta ke zlatu byla daleko těžší. Proto si ho víc vážím.
Teď jste dvojnásobnou šampionkou a neoddiskutovatelně nyní vládnete své disciplíně. Už vám to dochází?
V to jsem ani nedoufala, když jsem byla mladší a vyhrávala juniorské závody. Tehdy jsem si říkala, že to snad ani neni možné, aby takhle někdo dokázal vítězství zopakovat. Je to úplně skvělé. Jednoznačně musím být zdravá, pak to jde. Nemusím ale trénovat jako šílená, letos jsme trochu zvolnili a na titul to stačí.
A za rok bude v sázce ten olympijský.
Tam budou všichni ještě líp připravení, bude třeba víc zatrénovat. Hlavně ať jsem zdravá, jakmile mě něco trápí, nejsem schopná trénovat a výsledky nejsou.
Kdyby vám někdo loni na jaře řekl, že příští rok budete znovu mistryní světa, jak byste reagovala?
Loni? To byl hrozný čas. Byla jsme zraněná, noha mě strašně bolela. Tehdy bych mu odpověděla, že se zbláznil, protože mě ta noha občas bolela takovým stylem, že jsem byla ráda, že můžu vůbec chodit. Nemohla jsem ani chodit s batohem, každou chvíli jsem se zastavovala a protahovala nohu. Takže bych samozřejmě nevěřila. Na podzim už jsem pak trénovala dobře, ale šlo to dopředu hrozně pomalu. Ten chybějící rok je hrozně znát. A když jsem se vracela do tréninkového tempa a pak do toho závodního, bylo to ještě horší. Ale měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi věřili. A teď jsem tady.
