Vlci nejsou krvelačné bestie, jen když mají hlad. Krajině by prospěli

Když se Václav Chaloupek zavře ve výběhu se svými dvěma vlky, člověka chvíli přece jen mrazí, i když jsou ochočení. Pořád jsou to divoké šelmy, navíc s evidentní potřebou neustále si vrčením dokazovat, který z nich je alfa samec. Naštěstí se den před naší návštěvou pořádně nažrali.

Prázdniny s vlčaty

Večerníček Bráškové v knižní podobě pořídíte na Knihy.iDNES.cz.

S oběma vlky se mazlil odmalička. „Přinesl jsem si je před třinácti lety jako štěňata, abych mohl natáčet, jak vyrůstají. A zřejmě byli přesvědčeni, že jsem  něco jako jejich rodič a pořád se k nim chovám tak, aby nepoznali, že nade mnou mají převahu. A mám k nim respekt, což je třeba při kontaktu s každým zvířetem. A právě Flíček je alfa,“ vysvětluje svérázný režisér a scenárista a na pařezu přitom drbe za krkem šéfa dvouhlavé vlčí smečky. (S oběma vlčaty vznikl v roce 2003 sedmidílný seriál pro děti s názvem Bráškové.)

V tu chvíli k němu ani druhý z vlků, Žolík, nesmí. Dominantní Flíček by ho srovnal. Musí počkat, až se jeho šéf přítomnosti a blízkosti jejich společného dvounohého přítele nabaží. „Byli by totiž schopni se kvůli mě poprat, protože mají tendenci přivlastňovat si i mou pozornost, stejně jako cokoliv jiného. Kdyby například Flíček právě žral, taky bych k němu nešel,“ konstatuje zkušený milovník přírody, který pracoval i v zoologické zahradě. 

Navíc mají vytvořené rituály, které se hodně týkají právě žrádla. Misky na žrádlo nemají, jen rezervoár na vodu, kusy syrového masa a kosti jim Václav Chaloupek hází přes plot. Nedostávají ale každý den, i v tomto Václav Chaloupek napodobuje podmínky v přírodě. „Někdy je nechám týden hladovět, jindy dostanou deset kilo najednou a nažerou se tak, že se sotva valí. Ale občas musí vytrávit.“  

Pokud ale dostanou třeba sraženou srnu nebo divočáka od myslivců, což milují, přivlastní si tuto kořist dominantní Flíček. „Nažere se a třeba celý den se dokáže bavit tím, že se od žrádla nehne. Nepomůže ani rozporcování, Flíček si pak kusy masa nanosí na hromadu,“ vypráví Chaloupek. „A najednou se sebere - kus masa v tlamě - projde kolem Žolíka, nenápadně před ním maso upustí a jde dál jakoby nic.“

Smečkové zvíře nemůže žít samo, trápilo by se

Právě proto, že jde o smečková zvířata, pořídil si filmař hned na počátku vlky dva, bratry z jednoho vrhu. Nechtěl, aby se osamoceně žijící zvíře trápilo, když třeba na pár dní odjede. Natáčel si je hlavně jako štěňata, nicméně se setkal s názorem, že není radno snažit se změnit archetyp vlka jako zlého zvířete, které chtělo sežrat Karkulku. 

Václav Chaloupek zná vlky velice dobře, o ty své dva se stará 13 let. A natolik dobře, že jim jejich věk nehádají ani zoologové či veterinář.

Vlčata dostal ze ZOO Lohberg v Bavorsku a od počátku věděl, že starost o dva vlky musí brát jako závazek pro celý jejich život, to je zhruba na 15 let. „Bylo by ode mě nefér, dát je po čase jinam, i když jsem měl nabídky od chovatelů i zoologických zahrad. Vlci si totiž vytvářejí vazby v mládí a při změně prostředí si pak mohou sami ze stresu ubližovat,“ vysvětluje. Proto se také obává chvíle, kdy se čas jednoho z jeho vlků naplní a druhý zůstane sám.

Není důvod se vlků bát, nebo je dokonce nenávidět

Nenávist k vlkům je podle něj u většiny evropských národů víceméně pěstovaná, kromě některých severských. A pak ještě indiáni považovali vlka za vrchol. „Vlčí povaha je jiná než psí, chybí jim oddanost. Na druhou stranu se ale člověku podařilo u spousty psích plemen vypěstovat agresivitu, kterou v sobě vlci vůbec nemají,“ konstatuje. „Nemají potřebu se prát. Ano, když budou mít hlad, přijdou si pro zvíře až na dvůr domu, zadáví ho a sežerou. Ale agresivní nejsou.“   

Vrátili se do Česka vlci?

Přibližují se k našim hranicím s Německem (více v článku zde), u Doks vyvedli letos mláďata a roztrhali ovce (více zde). Občas se nějaký vlk objeví i na Šumavě, kam podle názoru Chaloupka jednoznačně vlci patří.

Budoucnost vlků u nás ale podle Chaloupka není nijak růžová, přestože by díky nim nemuselo docházet k přemnožení jelení nebo černé zvěře. „Lesy u nás nejsou tak hluboké, jak by vlci potřebovali. A pokud by dostali hlad, začali by páchat škody na domácím zvířectvu, což by samozřejmě vyvolalo lidskou reakci. Nedělám si iluze, že by v takovém případě měli vlci šanci přežít.“ 

Ve vlčí smečce zvířata konflikty mezi sebou řeší rituálním způsobem. „Každý fyzický konflikt by totiž znamenal zbytečná zranění a úrazy a zraněné zvíře okamžitě padá v hierarchii smečky níž, než by mělo či chtělo být. Proto si mezi sebou neustále potřebují zkoušet, jak na tom kdo je, už jako štěňata.“

A pokud byste vlka potkali v lese, když už se objevují zprávy o jejich návratu na naše území, byl by důvod se bát? „To byste měli obrovské štěstí, protože vlk je strašně opatrný a jeho smysly jsou ještě dokonalejší než třeba u psa, ať už jde o zrak, čich nebo sluch.“ usmívá se Václav Chaloupek a vypráví, že ještě když s oběma vlčaty chodil na procházku, upozorňovali ho hodně dopředu, když v lese někdo byl.

„I v místech, kde je vlčí populace poměrně hustá, místní lidé vlka nezahlédnou třeba za celý svůj život. Jednoduše se před člověkem schová,“ uklidňuje toho, kdo by měl strach, že na vlka narazí třeba při houbaření.