Když jde o city, každý je řeší po svém. Někým to úplně cloumá a někdo víc zapojuje hlavu. Jak to máte vy?
Myslím si, že jsem spíš ten typ, kterým to cloumá. Do vztahů přeci vstupujeme s vědomím, že je to na celý život. Jestli se něco povede dál, nebo ne, to už je jiná věc. Fandím nám chlapům, že to vždycky myslíme upřímně. V tu první chvíli není pochybnost. A to já mám rád. Když přijde láska, je to něco fatálního, něco, co vás zasáhne a o čem nepochybujete. Pak musíte řešit, jestli za sebou spálíte mosty a kdo tím bude trpět, snažíte se být ohleduplný, ale za tím něčím se stejně vydáte.
Hraje v tom všem roli věk? Mezi vámi a vaší ženou je rozdíl dvaceti let.
Věk s tím naopak nemá vůbec co dělat. Jsou rozdíly dvacet, třicet i čtyřicet let a ti lidi si naprosto perfektně rozumí. Jsou i vrstevníci a nerozumí si vůbec. Tohle pravidlo neplatí.
A dá se podle vás v oblasti vztahů vůbec radit, předávat zkušenosti?
To je jako s výchovou dětí. Je to vlastní zkušenost, která je nepřenosná. Chyby, které jsem dělal u svých předchozích dětí, nebudu opakovat u těch současných. Všichni si tím ale musí projít sami. S jakou výchozí zkušeností vyjdou a jak se k tomu postaví, to je jiná věc. Ale je to nepřenosné. Je to prostě o tom, co bouchá mezi srdcem a mozkem, co vám nedá spát, přemýšlíte, jakou kytku koupit, čím tu danou bytost obšťastníte, nedá se to předepsat. Na to není recept.
Jsme stále na začátku nového roku. S jakými ambicemi jste do něj vstoupil?
Vstoupil jsem do nového roku s takovým maličkatým předsevzetím - lehce ubrat práce. Moc se mi to ještě nedaří, ale protože vychovávám tříletého synka a mám nádhernou ženu i starší syny, tak bych na ně chtěl mít víc času a víc se jim věnovat. Když ti starší dospělí kluci byli prckové, tak jsem na ně neměl moc času. A na nejmenším Ondráškovi vidím, že bych byl nerad, aby mi to uteklo. Snažím se lehce regulovat čas, abych za nimi mohl co nejčastěji.
Spousta vašich kolegů má podobné plány. Napadá mě, jestli to není tím, že se všichni musíte snažit víc než dřív. Dotkla se snad nějaká krize i vašich honorářů?
Já můžu mluvit jen o sobě, protože platí tabu „co je mi do cizích honorářů“. To je každého věc. Já osobně ten pocit úplně nemám. Myslím si, že se dá spokojit i s menším obnosem tak, aby chod domácnosti byl zabezpečen. Tudíž že se při troše dobré vůle dá z té práce ubrat.
Televizní diváci vás viděli umírat v Ordinaci, poté jste byl v seriálu Gympl. A teď vás čekají Všechny moje lásky. Co bylo rozhodující, že jste na nový seriál kývl?
Je to souběh mnoha věcí. Především to byla osoba paní režisérky Johanny Steiger-Antošové - protože mám režisérku doma - a já mám rád to ženské vidění věcí. My chlapi máme někdy klapky na očích a vidíme to po svým a ve skutečnosti je to daleko citlivější. Ne že bychom my chlapi nebyli citliví, ale je fajn se na to podívat i tím druhým viděním. A pak osoba autora. Pan Rudolf Merkner, který je třeba podepsán pod seriál Vyprávěj. Scénář stojí za to.
