Na začátku 80. let vznikly kultovní snímky jako Mezi námi kluky a Za humny je drak. Údajně vás museli kvůli moravskému přízvuku předabovat.
Tož, co bych vám k tomu řekl. Pravda, su ze Zlína, že?! Tehdy ještě Gottwaldov. Ano, je to pravda, já jsem se kdysi asi v 15 nebo 16 letech omylem dostal k filmu, protože ve Zlíně byly tenkrát Filmové ateliéry Gottwaldov, což bylo studio dětských filmů, kde se točily i pohádky a různé pořad pro děti. A režiséři nebyli tenkrát líní a chodili i po místních školách, samozřejmě, že měli vždycky hvězdy z Prahy, ale dokompletovávali to obsazení po místních školách. No a mě si tenkrát vybrali zrovna do pohádky Za humny je drak, kterou jsem s hrůzou zjistil, že ji každý rok opakují. Takže jsem měl tu čest zahlédnout se, vůbec jsem nepoznal, co je to tam za ucho.
Rádio Impuls |
Samozřejmě se k tomu pojí spousta dalších věcí, jak člověk tu profesi dělal nevědomě ještě. Když mě posadili na koně, na kterém jsem samozřejmě jezdit neuměl, kůň si dělal, co chtěl. Couval po dvoře někam do dvora, pak zjistili, že to byla kobylka, která měla ve stáji hříbátko, takže to by asi neovládl ani nikdo zkušený. Tak mi dali jiného koně, který mě okamžitě vyhodil. Zjistilo se, že ten kůň je klusák, tedy že na sobě nikdy neměl sedlo. Tak takhle jsem si tam užíval.
A zásadní věc, měl jsem políbit děvečku od toho uhlíře, což byla Ivana Andrlová, tehdy superstar, a tak si jen představte, co to znamená pro šestnáctiletého kluka ze Zlína, když přijede Ivana Andrlová a má ode mě dostat pusu. Tehdy jsem poprvé poochutnal alkohol, byly to tuším dva fernety, abych se uvolnil.
Takže paní Andrlová pak říkala, že z vás táhl fernet?
Nestěžovala si.
Už 25 let jste členem souboru divadla na Vinohradech. Vzpomenete si na první roli, kterou jste tam hrál?
Nemáte jednodušší otázku?
Nemám.
V mém věku se mě ptát, na co si vzpomínám.
Tak která je ta nejoblíbenější?
Já myslím, že vím i tu první dokonce, bylo to ve hře... to je takový ten fór: Do kdy to potřebujete vědět? Duše, krajina širá, pod vedením režiséra Smočka, tuším, že ta role se jmenovala Otto. Byl to takový mladík, který procházel tou hrou. To jsem tehdy ještě divadlo ale moc nevnímal. A z těch oblíbených, zase bych musel vzpomínat, já mám vždy oblíbené to poslední, protože tím konkrétně žiji. Teď je to profesor Higgins v Pygmalionu. Tohle je pravý Shaw tak, jak to skutečně napsal. Americký muzikál je samozřejmě bohatší o písničky a o happy end, což u Shawa tolik není. Ale je to přeci jen role, kdy vylezete s prvním zvoněním na jeviště a slezete až po konci a prožijete si ten život od začátku do konce a zapotíte se. Je to taková ta role, kdy je člověk příjemně unavený, tak bych to řekl.
Vy jste vystudoval DAMU. Měl jste takovou tu dream roli, co jste si vždycky chtěl zahrát a už přišla?
Musím říci, že je to poměrně často kladená otázka. Já takovou nikdy neměl. Třeba mou vysněnou rolí ve věku adekvátním, měl být asi Romeo třeba, ale nebyl, nesnil jsem o něm. To pro mě není. Merkucio z této hry třeba je pro mě daleko zajímavější role. Hamlet mě sice neminul úplně, mohl jsem si jeho existencionální trable prodělat, ale bylo to v rozhlase. Ale říkám, zaplať Pán Bůh za to. Vysněnou ne, já vždycky žiji tím momentálním úkolem a co ta kariéra, ten život přinese, s tím se nějakým způsobem peru.
Říká se, že herci jsou citlivé duše. Jak citlivý jste na současnou politiku?
Nemáte citlivější otázku? Ale asi takhle bych to řekl. Snažím se to všechno brát trochu s nadhledem. Já zase nemám čas, abych vysedával po hospodách a na všechno nadával. Já mám pocit, že to nadávání je trochu naším národním sportem a vždycky bylo, to není specialita posledních let. Už za Švejka se nadávalo hodně na mocipány. S něčím mohu souhlasit, s něčím ne. Ty věci mohu změnit pouze jako volič, to znamená, že při příštích volbách si dám, na základě zkušeností z tohoto volebního období, trošku víc pozor. Ale to je tak všechno, co s tím v tuto chvíli můžu udělat.
Jak umíte přijímat jiné názory?
No, bývaly doby, kdy jsem s tím měl trochu problémy, protože člověk přeci jen musí mít nějaké sebevědomí, aby v divadle vůbec vylezl do toho kotle před 600 lidí a mě opačné názory sebevědomí trošku srážejí, takže já s tím mám letitý boj. Ale přeci jen už dozrál čas na to, věci připouštět. Přijímám je rád. Teď jsem se od režiséra, s kterým točím seriál, jen tak bokem na sebe dozvěděl svůj zlozvyk.
Jaký?
Nebudu to říkat, já s tím teď pracuju. Upozornil mě na takový nešvar, který má mnoho českých herců. Zkrátka, když máme pocit, že málo hrajeme, tak do toho přidáváme něco víc a ono je to vlastně zbytečné. Že ta pouhá existence s tématem je důležitá, vydržet se třeba dívat do očí minutu a neuhnout. Že máme trošku tendence ty věci vyrábět. A já jsem se nad tím hluboce zamyslel a říkal jsem si, Ježiši Kriste, vždyť takhle to dělám léta. A i v mém věku je dobré se dozvědět něco takového. Protože oni už vás trochu opečovávají všichni, ale on je to nikdy nekončící proces.
Kdy jste byl opravdu šťastný?
To já jsem stále. Já jsem dneska šťastný, že se ráno probudím a nic mě nebolí, což zrovna není pravda, protože mám vykloubené rameno, ale vstává se mi už lépe než před týdnem.
