Zátoka se ježila lodními stěžni se skasanými plachtami, bílými i barevnými. Větší lodě kotvily na vlnolamem a hrází chráněné rejdě. Ve vnitřním přístavu byla u dřevěných mol připoutána menší i úplně malá plavidla. Na plážích skoro každé volné místo zabíraly čluny. Nebo jejich zbytky.
Na konci mysu atakovaném zpěněnými vlnami příboje se tyčil maják z bílých a červených cihel, obnovená stavba z elfských časů. Zaklínač pobídl patou svoji hnědou klisnu. Klepna zvedla hlavu a roztáhla nozdry, jako by si i ona vychutnávala větrem přinášenou vůni moře, a poklusem vyrazila přes písečné přesypy k blízkému městu.
Město Kerack, metropole stejnojmenného království, se rozkládalo na obou protilehlých březích ústí řeky Adalatte a skládalo se ze tří oddělených, nápadně se lišících okrsků.
Na levém břehu Adalatte se vedle přístavu a doků rozkládal průmyslový a obchodní komplex zahrnující loděnice a dílny, faktorie, překladiště a sklady, tržiště a bazary. Na protějším břehu ve čtvrti zvané Palmyra stály chalupy a chatrče pracujícího lidu a chudiny, domky a krámky drobných obchodníků, dobytčí ohrady a jatka, jakož i různé až po soumraku ožívající podniky a lokály, poněvadž Palmyra byla rovněž čtvrtí zábav a zakázaných požitků. Jak Geralt dobře věděl, bylo zde možno též snadno přijít o měšec nebo dostat nožem mezi žebra.
Zaklínač jako hraPrvní velká hra se Zaklínačem vyšla v roce 2007. „Zaklínač je hra, která se povedla. Má poutavý a dlouhý příběh, prostředí žijící vlastním životem, vymakané dialogy a skvělý soundtrack,“ napsali jsme v dobové recenzi. O čtyři roky později vzniklo pokračování s podtitulem Vrahové králů, opět s vynikajícím příběhem a herními volbami, které mají důsledky. V současné době vzniká hra Zaklínač 3: Divoký hon, opět v podání polského studia CD Projekt RED. Vyjde příští rok 24. února na PC, Xbox One a PlayStation 4 a uzavře příběh zaklínače Geralta. Série Zaklínač ovšem bude pokračovat.  The Witcher 3: Wild Hunt  The Witcher 3: Wild Hunt |
Dále od moře na levém břehu se za vysokou palisádou ze silných kmenů nacházel vlastní Kerack, čtvrť úzkých uliček mezi rezidencemi bohatých kupců a finančníků, cechovními domy, bankami, zastavárnami, ševcovskými a krejčovskými dílnami, tržnicemi, obchody a obchůdky. Pochopitelně nechyběly hostince a zábavní lokály vyšší kategorie včetně podniků nabízejících v podstatě totéž co v přístavní Palmyře, ovšem za podstatně vyšší ceny. Centrem čtvrti bylo čtvercové náměstí, sídlo radnice, soudu, celního úřadu a divadla. Stály tady rovněž domy městské elity. Před radnicí se tyčil pomník se sochou ukrutně podělanou racky, jež představovala zakladatele města, krále Osmyka. Byl to do očí bijící podvod, poněvadž přístavní město zde stálo dávno předtím, než sem dobrodruh Osmyk přivandroval, čertví odkud.
E-knihu můžete koupit zdeE-kniha Zaklínač: Bouřková sezóna stojí pouze 179 Kč a seženete ji na Knihy.iDNES.cz  Zaklínač: Bouřková sezóna |
O něco výše na kopci stál královský palác, budova pro tento účel dosti atypická. Jednalo se totiž o starou svatyni, která byla přestavěna a rozšířena poté, co ji opustili kněží znechucení absolutním nezájmem místního obyvatelstva. Po svatyni zůstala dokonce kampanila čili zvonice s velkým zvonem, který nechal aktuálně vládnoucí keracký král Belohun vyzvánět denně v poledne a – evidentně na zlost poddaným – také o půlnoci.
Zvon se rozezvučel, když Geralt vjel mezi první chalupy Palmyry.
Palmyrou se táhl zápach rybáren, prádelen a laciných vývařoven, v uličkách panovala tlačenice a průjezd si od zaklínače vyžádal hodně času a trpělivosti. Oddechl si, když konečně dorazil k mostu a přejel po něm na levý břeh Adalatte. Voda nelibě zaváněla a unášela chuchvalce husté pěny, odpadního produktu koželužny výše na řece. Odtud už vedla cesta k palisádě kolem města. Zanechal koně ve stájích před branou, zaplatil na dva dny dopředu a navrch dal stájníkovi bakšiš, aby zajistil Klepně patřičnou péči. Potom se vydal ke strážnici. Do Keracku bylo možno vstoupit výhradně přes strážnice, kde se museli příchozí podrobit kontrole a všem otravným doprovodným procedurám. Zaklínače tato povinnost hněvala, i když chápal její účel – obyvatelé města za palisádou se snažili co nejvíce kontrolovat a omezovat návštěvy hostů z přístavní Palmyry, hlavně námořníků z různých stran světa, kteří se na břeh vyšli povyrazit.
Vstoupil do dřevěné budovy roubené konstrukce, v níž, jak věděl, byla kordegarda. Domníval se, že ví, co ho čeká. Mýlil se.
Prošel v životě různými kordegardami – malými, středními i velkými, v koutech světa blízkých i hodně vzdálených, v oblastech civilizovaných více, méně anebo vůbec. Všechny kordegardy na světě páchly zatuchlinou, potem, močí. Také kůží a železem a mazivy k jejich konzervaci. V keracké kordegardě to bylo podobné. Tedy bylo by, pokud by obvyklé kordegardové zápachy nepřebíjel těžký, dusivý, po strop sahající smrad střevních plynů. O jídelníčku posádky zdejší strážnice nemohlo být pochyb, zaručeně na něm dominovaly luštěniny jako hrách, boby a barevné fazole. Posádka přitom byla kompletně dámská. Skládala se z pěti ženštin sedících u stolu a hltajících oběd. Všechny hlasitě srkaly z hliněných misek něco, co plavalo v řídké paprikové omáčce.
Nejvyšší ze strážných, bezpochyby velitelka, odstrčila misku a vstala. Geralt, který vždycky tvrdil, že ošklivé ženy neexistují, pocítil v té chvíli niternou potřebu svůj názor přehodnotit.
„Zbraně na lavici!“
Jako všechny přítomné měla strážná hlavu ostříhanou až na kůži. Vlasy nicméně stačily už trochu odrůst a vytvořit na její lebce ježatý kartáč. Pod rozepnutou kamizolou a vykasanou košilí byly vidět břišní svaly připomínající sešněrovanou masovou roládu. Bicepsy strážné, pokud by se zůstalo u řeznických přirovnání, měly rozměry vepřových šunek.
„Polož zbraně na lavici!“ zopakovala. „Seš hluchej?“
Jedna z jejích podřízených zůstala skloněná nad miskou, ale trochu se nadzvedla a dlouze vypustila větry. Její družky se sborově rozchechtaly. Geralt si zatřepal rukavicemi před nosem. Velitelka strážných se zahleděla na oba jeho meče.
„Hej, holky! Pojďte se kouknout!“
„Holky“ se dosti neochotně postavily a začaly se demonstrativně protahovat. Všechny, jak si Geralt nemohl nevšimnout, se strojily dosti úsporným stylem, který jim hlavně umožňoval pyšnit se muskulaturou. Nejbližší z nich na sobě měla krátké kožené kalhoty s nohavicemi rozpáranými ve švech, aby je vůbec mohla přetáhnout přes stehna. Její úbor od pasu nahoru tvořily hlavně křižující se řemeny.
„Vědmák,“ konstatovala. „Dva meče. Ocelovej a stříbrnej.“
Druhá strážná, stejně jako ostatní vysoká a ramenatá, přistoupila blíže, bez cavyků odhrnula límec Geraltovy košile, chytila stříbrný řetízek a vytáhla medailon.
„Má znamení,“ řekla. „Vlka s vyceněnými tesáky. Je to fakticky vědmák. Pustíme ho?“
„Regule to nezakazují. Meče odevzdal…“
„Souhlasí,“ zapojil se Geralt klidným hlasem do jejich rozhovoru. „Meče jsem odevzdal. Oba budou, předpokládám, v hlídaném depozitu. A vráceny na kvitanci. Kterou hned dostanu.“
Strážné ho s potměšilými úsměvy obstoupily. Jedna do něj strčila, jakoby nechtěně. Druhá hlasitě prdla.
„Tady máš kvitanci,“ vyprskla.
„Vědmák! Námezdnej zabiják netvorů! Meče navalil bez řečí! Poslušnej jako malej harant!“
„Čuráka by určitě taky odevzdal, kdybysme mu poručily.“
„Tak mu poručme! Co, holky? Ať ho vytáhne z poklopce!“
„Zjistíme, jaký maj vědmáci ptáky!“
„Nechte toho,“ zavrčela jejich velitelka. „Nějak jste se rozdivočily, pizdy. Houserku, pojď sem! Houserku!“
Z vedlejší místnosti vyšel postarší olysalý mužík v šedém kabátě a vlněném baretu. Okamžitě po příchodu se rozkašlal, smekl baret a začal se s ním ovívat. Beze slova vzal opasky omotané meče a pokynul Geraltovi, aby šel za ním. Geralt neotálel, poněvadž ve směsi plynů v kordegardě už bezkonkurenčně převládly produkty flatulence její posádky.
Místnost, do níž vstoupili, dělila napůl silná železná mříž. Mužík v šedém plášti zarachotil v zámku velkým klíčem. Uvnitř pověsil meče na věšák vedle jiných mečů, šavlí, kordů a tesáků. Otevřel otrhanou knihu, dlouho a pomalu do ní něco zapisoval a při tom neustále pokašlával a lapal po dechu. Nakonec vytrhl a podal Geraltovi jeden list – vyplněnou stvrzenku.
„Mohu si být jist, že jsou moje meče v bezpečí? Pod zámkem a hlídané?“
Těžce dýchající mužík zamkl mříž a ukázal mu klíč. Geralta to nepřesvědčilo. Každou mříž lze prolomit a zvukové efekty bzdění posádky strážnice byly schopny přehlušit i rámus při možném vloupání. Neměl však na vybranou. Chtěl si v Keracku zařídit to, pro co sem přijel. A pak město co nejrychleji opustit.
*
Hospoda neboli – jak hlásal vývěsní štít – taverna „Natura Rerum“ se nacházela v nevelké, leč vzhledné budově z cedrového dřeva, kryté strmou střechou s vysoko se tyčícím komínem. Její průčelí lemovala terasa, na niž vedly schody lemované rozložitými aloemi v dřevěných truhlících. Z taverny se linuly rozličné kuchyňské vůně, mezi nimiž převládalo aroma rožněného masa. Ty vůně byly tak lákavé, že se „Natura Rerum“ začala přicházejícímu zaklínači jevit jako eden, zahrada rozkoší, ostrov blaženosti, mlékem a strdím oplývající útočiště hladových poutníků.
Záhy však vyšlo najevo, že tento eden – jako ostatně každý eden – je přísně střežen. Taverna měla svého strážce s ohnivým mečem a Geralt měl ihned příležitost spatřit ho v akci. Zdejší cerberus, nevysoký, ale svalnatý chlapík, před jeho očima zrovna vyháněl od zahrady rozkoší vyhublého mladíka. Mladík protestoval, pokřikoval a gestikuloval, což cerbera zjevně rozčilovalo.
„Máš zákaz vstupu! Moc dobře o tom víš! Tak se kliď! Nebudu to pořád opakovat!“
Mladík couvl od schodů natolik rychle, aby se vyhnul štulci. Geralt si všiml, že nežádoucí host byl ve svém věku předčasně plešatící. Dlouhé světlé vlasy měl řídké a mastné a začínaly mu růst až někde v okolí temene, což působilo dosti nevábně.
„Kašlu na vás a na váš zákaz!“ zahulákal z bezpečné vzdálenosti. „Nestojím o vaši putyku! Nejste jediní ve městě, půjdu ke konkurenci! Ubožáci, vývěsní štít máte zlacený, ale boty pořád od hoven! A hovno pro mě zůstane vždycky hovnem!“
Geralt poněkud zneklidněl. Plešatící mladík, ačkoliv žádný krasavec, byl ustrojen vcelku spořádaně, možná ne zrovna pansky, ale rozhodně bohatěji než on sám. Pokud tedy byla elegance kritériem rozhodujícím o vstupu do taverny…
„A kam se hrneš ty?“ přerušila cerberova otázka tok zaklínačových myšlenek a potvrdila jeho obavy.
„Tohle je exkluzivní lokál,“ pokračoval cerberus a svým tělem zablokoval schody. „Víš, co to slovo znamená? Je to něco jako vyhrazený. Jenom pro některé hosty.“
„Proč ne pro mě?“
„Šaty dělají člověka,“ o dva schody výše stojící cerberus pohlédl na příchozího svrchu. „Ty jsi, cizinče, očividným protikladem téhle lidové moudrosti. Možná z tebe dělají člověka nějaké skryté přednosti, ale šaty to rozhodně nejsou a já nemám v úmyslu zjišťovat, jaké to jsou. Opakuji: tohle je exkluzivní lokál a netolerujeme v něm lidi oblečené jako bandity. Natož ozbrojené.“
„Nejsem ozbrojený.“
„Ale vypadáš, jako bys byl. Nech si poradit a obrať svoje kroky někam jinam.“
„Zadrž, Tarpe.“
Ve dveřích taverny stanul snědý muž v sametovém kabátci. Měl ježaté obočí a pronikavý zrak. A velký orlí nos.
„Podle všeho,“ poučil snědý muž cerbera, „nevíš, s kým máš co do činění. Nemáš tušení, kdo k nám zavítal.“
Cerberovo zaražené mlčení dalo snědému muži za pravdu.
„Geralt z Rivie, zaklínač. Známý tím, že brání lidi a zachraňuje jim životy. Před týdnem nedaleko odtud v Ansegis zachránil matku s dítětem. A před několika měsíci se hodně povídalo o tom, jak v Cizmaru zabil lidožravou leukrotu a sám při tom utrpěl zranění. Jak bychom mohli odmítnout vstup do našeho podniku někomu, kdo se zabývá tak čestnou profesí? Naopak, vítáme takového hosta a je pro nás čest, že nás chce navštívit. Pane Geralte, taverna ,Natura Rerum‘ tě vítá pod svou střechou. Jsem Fébus Ravenga, majitel tohoto skromného pohostinství.“
Na stole, ke kterému ho číšník usadil, ležel ubrus. Stejně byly prostřeny všechny stoly v „Natuře Rerum“ – většinou obsazené. Geralt si nepamatoval, kdy naposledy viděl v nějakém hostinci ubrusy. Byl zvědavý, ale moc se nerozhlížel, jelikož nechtěl vypadat jako venkovský balík a neotesanec. Přesto si troufl na obezřetnou prohlídku, jež mu odhalila střízlivý, leč působivý a elegantní interiér. Působivá – byť ne vždy elegantní – byla též klientela, ponejvíce kupci a řemeslníci. V jiných hostech bezchybně rozpoznal námořní kapitány – ošlehané a vousaté mořské vlky. Nechyběli ani honosně odění příslušníci šlechty. Neméně působivá byla rovněž vůně pečeného masa, česneku, koření a těžkých peněz.
Ucítil na sobě něčí pohled. Když byl sledován, jeho zaklínačské smysly mu to okamžitě prozradily. Podíval se. Koutkem oka, diskrétně.
Pozorovala ho – rovněž diskrétně a pro obyčejného smrtelníka nepostřehnutelně – mladá žena s vlasy zrzavými jako liška. Předstírala, že se věnuje výhradně svému jídlu, něčemu chutně vypadajícímu a i na dálku lákavě vonícímu. Její vzhled a řeč těla však nemohly někoho jako zaklínače nechat na pochybách – vsadil by se o cokoliv, že je to čarodějka.
Maître jej decentním odkašláním vytrhl z úvah a náhlé nostalgie.
„Dnes,“ oznámil slavnostně a s nezastíranou pýchou, „nabízíme dušené telecí s fazolovými lusky a houbami, pečený jehněčí hřbet s baklažány, vepřový bůček na pivě s nakládanými švestkami, plecko z divočáka na roštu s jablečným pyré, kachní prsíčka s červeným zelím a jeřabinami, kalamáry nadívané čekankou v bílé omáčce a mořského ďasa na smetaně s dušenými hruškami. No a naše obvyklé speciality – husí stehno na víně se zeleninovou směsí a kambalu v karamelizovaném sépiovém barvivu.“
„Máš-li rád plody moře, pane zaklínači,“ neznámo kdy a jak se u stolu objevil Fébus Ravenga, „doporučuji ti kambalu. Z dnešního ranního úlovku, to se rozumí. Je to chlouba a pýcha našeho šéfkuchaře.“
„Pak tedy kambalu,“ souhlasil zaklínač. Potlačil iracionální chuť objednat si několik chodů najednou, poněvadž mu zavčasu došlo, jak by to v tomto prostředí bylo nevhodné. „Děkuji za radu, už jsem začínal být zmatený z toho, co si mám vybrat.“
„Jaké si host přeje víno?“ otázal se ještě číšník.
„Ponechám to na úvaze sklepmistra. Nevyznám se příliš ve vínech.“
„Málokdo se vyzná,“ pousmál se Fébus Ravenga. „Ale jen vzácně to někdo přizná. Bez obav, vybereme vhodný druh i ročník, pane zaklínači. Nebudu tě déle rozptylovat. Přeji dobrou chuť.“
Přání dobré chuti se nemělo splnit. Chuť kambaly v sépiovém barvivu měla pro Geralta zůstat záhadou, dokonce ani nedostal příležitost zjistit, jaké víno mu obsluha vybrala.
Zrzavá žena se náhle přestala chovat diskrétně. Vyhledala ho zrakem a usmála se. Nemohl se zbavit dojmu, že škodolibě. Mimoděk se zachvěl.
„Zaklínač Geralt z Rivie?“
Otázku položil jeden z černě oděných mužů, kteří tiše přišli k jeho stolu.
„To jsem já.“
„Jménem zákona jsi zatčen.“
