Nad pražskými střechami bude zanedlouho přistávat letadlo, na jehož palubě bude Gerlinde Kaltenbrunnerová, žena, která vystoupala bez kyslíkových přístrojů na všechny osmitisícovky světa. Po zdolání té poslední, vrcholku K2, se prý cítila ještě o mnoho nadmořských metrů dál, než ukazoval výškoměr. "Byla v sedmém nebi," řekl pro BBC Ralf Dujmovits, manžel Gerlinde Kaltenbrunnerové.
Kaltenbrunnerová je právem nazývána královnou alpinismu a za královnu lze označit i její rakouskou krajanku Angelu Eiterovou, byť ta vládne jiné říši skal, je šampionkou ve sportovním lezení. Světy obou žen se protnou v Praze, kde budou v poslední třetině listopadu hosty Mezinárodního festivalu alpinismu.
Mír se žralokem
I když Kaltenbrunnerová s Eiterovou vypadají v civilu docela křehce, nejsou to žádné květinky. A pokud ano, tak trvalky, které nezničí ani ty nejdrsnější klimatické podmínky. A zřejmě ani situace, kdy jde o všechno...
Při jednom z neúspěšných pokusů o výstup na K2 byla Kaltenbrunnová 6. srpna 2010 u toho, když se po pádu zabil kolega Fredrik Ericsson. Lavina bezmoci a smutku, která ji přikryla, byla snad tíživější než ta sněhová, jež v horách prakticky neustále hrozí. Jak se z dusivého závalu vyhrabat a jít dál?
Ani v tragickém okamžiku tmavovlasou ženu nenapadlo, že by z hor sešla nadobro ke krbu a do bezpečí, nicméně v jednom rozhovoru přiznala: "Nevěděla jsem, jestli se na K2 ještě někdy vrátím. Už předtím jsem měla na téhle hoře několik nevydařených pokusů, ale po nich jsem nepochybovala, že se odehrají další. Tentokrát to bylo jiné. Myslela jsem si: no, možná už je s K2 definitivně konec. Trvalo několik měsíců, než jsem se dala dohromady, než jsem s touhle horou uzavřela mír."
S K2 se však mír neuzavírá snadno, K2 o žádný mír nestojí. Tvar hory připomíná obří žraločí ploutev a nad ní plující mraky vytvářejí iluzi, že se tato ploutev pohybuje prostorem. Trojúhelníkovitý symbol predátora, už to jde vnímat jako varování. A je před čím, čelisti hory bývají hladově nemilosrdné: vzaly život téměř osmi desítkám alpinistů a konalo se zde nejvíc nepodařených pokusů o výstup ze všech osmitisícovek.
Kaltenbrunnerová se o tom přesvědčila s bolestivou palčivostí. Třináct velehor už měla v "kapse", jen jedna jediná osmitisícovka odolávala. Právě K2. Po prvním marném pokusu následoval druhý, třetí, čtvrtý, pátý... Každý ztroskotal a hora se postupně proměňovala v bílou tvrz s neprostupným opevněním. Fredrik Ericsson zaplatil za její dobývání životem, nebyla to však první smrt, s níž se Rakušanka v Himálaji setkala.
"Původním povoláním jsem zdravotní sestra, takže se smrtí jsem byla konfrontována v mladém věku a myslím, že mi to pomáhá, abych se s ní vyrovnala. Vím, že smrt patří k životu, že čeká každého z nás." S takovou výbavou se zřejmě přece jen snáz chodí do hor, kde se může vymstít sebemenší zaváhání. "Navíc hory jsou můj svět, který jsem si dobrovolně vybrala a přijala za svůj. Samozřejmě, není nic horšího než ztratit ve stěně přátele, ale zároveň víte, že i kvůli nim musíte jít dál."
Gerlilnde Kaltenbrunnerová na K2
Jít dál...
Na šestý pokus Kaltenbrunnerová konečně sundala z pomyslné skoby K2 imaginární cedulku "Vstup zakázán". Najednou stála na vrcholu: byl srpen 2011, před pár dny uplynul rok od Fredrikovy smrti. Jeho kamarádka stála na vrcholu a ihned věděla, jak později sama uvedla, že právě prožívá něco výjimečného. S notnou dávkou věrohodnosti jde fabulovat, jak jí hlavou prolétly myšlenky na začátky, kdy od třinácti let podnikala výpravy do hor.
Ve dvaatřiceti, po zdolání čtvrté osmitisícovky, se pak rozhodla, že se začne horolezectví věnovat na plný úvazek a zkusí stanout na všech vrcholech přesahujících magickou hranici začínající číslem osm. Takto by fabulovat skutečně šlo. Sama Kaltenbrunnerová ovšem jen nekonkrétně mluví o výjimečném pocitu, snad se takový pocit ani popsat slovy nedá, snad pro něj ještě žádná slova nebyla nalezena.
A proč vlastně tento pocit pitvat, když patří výhradně horolezkyni, je jejím soukromým vlastnictvím, jako je jejím soukromým vlastnictvím i "aršík" čtrnácti osmitisícovek, který jako první žena historie zkompletovala.
O primát se sice hlásí i Jihokorejka Eun Sunová, kvůli kontroverznímu výstupu na jeden z vrcholů je však její výkon v odborných kruzích zpochybňován.
Tou pravou královnou je zdravotní sestra z Rakouska, ročník 1970. Stojí na nejvyšším bodu K2 a myslí si, že je na něm sama. Sotva o tom však dá zprávu všem pod sebou, začnou sociální sítě bobtnat přílivem gratulací. "Na vrcholu je teď s tebou spousta lidí," hlásí Kaltenbrunnerové manžel Ralf, jemuž se stejný kousek, tedy pokořit všechny osmitisícovky, podařil coby prvnímu Němci o dva roky dřív.
Čtenářka skal
Když se v deníku Tiroler Tageszeitung před časem psalo o Angele Eiterové, druhé ze slavných německých lezkyň, které touto dobou míří do Prahy, nesl text titulek "Císařovna lezení hledá nové šaty".
Angela Eiterová
Autor tím chtěl vystihnout, že se sedmadvacetiletá dívka nespokojí s probádanými trasami, nejvíc ji vzrušuje šplhat vzhůru originálním způsobem, nejlíp takovým, který před ní ještě nikdo nezkusil. I proto má raději přírodní stěny nabízející znatelně víc prostoru pro kreativitu.
Jako by si skutečnost, že těžko může objevit skálu, na které by stanula první, kompenzovala tím, že objeví novou cestu na ni. I staré a mnohokrát otvírané skříně přece mohou skrývat nová překvapení a Eiterová to dobře ví.
"Každá trasa má své vlastní hádanky," říká. "Navíc lezecké cesty se podobají knihám: jejich obsah nutí člověka ke konfrontaci a jde je také různě interpretovat, záleží na tom, kdo je zrovna čte." Číst skály a cesty v nich, to Eiterová umí. Je bedlivou čtenářkou: mazlí se s každým "slovem", jímž jsou v tomto případě převisy, výstupky, nerovnosti či technická obtížnost.
Sama tvrdí, že někdy se skalní cesta podobá romantickému románu a někdy thrilleru, pokaždé si prý však tuto "četbu" užívá. Spíš než podle špinavě blonďatých vlasů může pozorovatel ze země šampionku poznat podle pomalého tempa, s nímž se po kamenech pohybuje.
Někdy je ovšem Eiterová zatraceně rychlá. Jinak by se nestala čtyřnásobnou mistryní světa ve sportovním lezení, poprvé v roce 2005, naposledy loni. Umělou stěnu dokáže zdolat raketově, v jeden moment je dole, v dalším už nahoře, jako by měla na končetinách přísavky, s jejichž pomocí sprintuje po čtyřech k cíli, aniž by si všimla, že se nepohybuje horizontálně, nýbrž vertikálně.
Cepín z křišťálu
Mezinárodní festival alpinismu Praha 2013
|
Čtyřikrát mistryně světa, třikrát vítězka Světového poháru a další a další prestižní triumfy. V hale už Eiterová těžko pátrá po nových výzvách, proto se s čím dál větším zaujetím vrhá do přírodního lezení. Tají se až dech při pohledu na rakouskou lezkyni, kterak se sune po skále stojící takřka kolmo k zemi, na níž jsou tak nepatrné výstupky, že by si na nich neodpočinula snad ani blecha.
V české metropoli o tom bude Eiterová sama vyprávět, svá dobrodružství na zdejším Festivalu alpinismu vylíčí i její krajanka Kaltenbrunnerová, která navíc převezme prestižní ocenění Pražský křišťálový cepín.
Pražská kotlina je pro obě ženy povážlivě v nížině, jejich řeč se totiž vždycky nakonec stočí k horám. "Při lezení se cítím silná a především svobodná," říká Eiterová. "Hory dávají člověku nevídaný rozměr volnosti," dodává Kaltenbrunnová.
