Farář Josef Toufar kázal na téma – Uprostřed vás stojí, kterého neznáte. Když řekl slova: "Zde ve svatostánku je náš Spasitel", začal se v kostele hýbat oltářní křížek.
Josef Toufar to neviděl a na nikom z přítomných nezpozoroval sebemenší údiv. Vše se dozvěděl až druhý den v pondělí ráno od místního kováře Václava Pospíšila.
Tak popisuje Miloš Doležal v nové knize Jako bychom dnes zemřít měli sled událostí takzvaného číhošťského zázraku. Doležal v objevné knize přináší přepisy výslechů, které musel farář podstoupit na začátku února 1950 ve Valdicích. Ranní rozhovor s kovářem tehdy Josefa Toufara zneklidnil.
V celé farnosti panovala stísněnost a deprese
"Domníval jsem se o sobě, že jsem snad nehodný a že toto znamení bylo pro mě. Kovář byl vystrašený a plakal, při čemž se mu chvěl hlas a říkal, co to asi bude znamenat," vypověděl páter Toufar.
Poté šel do kostela na modlitbu a všiml si, že kříž byl pootočený směrem ke kazatelně. V sobotu 17. prosince zamířil Josef Toufar na poradu k děkanovi do Ledče nad Sázavou.
"Zvláště jsem mu zdůraznil, že v celé farnosti pozoruji depresi a stísněnost věřících. Pan děkan mi na to odvětil, že toto je jakési vyznamenání, že se nemám čeho bát a, naopak, že je to pocta pro moji farnost. Dal mi instrukce, abych to takhle lidem vysvětlil a ukonejšil je," popsal farář.
Devatenáct lidí mu poté písemně přísahalo, že pohyb křížku viděli. Dvacátému svědkovi, žáku ledečské měšťanské školy Jaroslavu Kovářovi, ze strachu zakázala vypovídat matka. Proto svědčil až v roce 1968.
Do Číhoště začali po 11. prosinci jezdit duchovní, bohoslovci, řeholníci i autobusy se zájezdy. Páter Toufar byl z návštěv a opakujících se dotazů vyčerpaný. Utíkal se uklidňovat na nedaleký zasněžený hřbitov. To ale byla jen předehra.
V lednu přijel do Číhoště příslušník Státní bezpečnosti z Jihlavy Václav Dáňa. Vydával se za zbožného poutníka a sbíral informace.
Celou noc prochodil
V noci na sobotu 28. ledna 1950 nemohl páter Toufar spát. Celou noc prochodil po místnosti od dveří k oknu. Modlil se růženec. Byl sužován úzkostí a strachem, což ráno se slzami přiznal své neteři. Večer byl zatčen.
Lidé v Číhošti se to postupně dozvídali až v neděli. Komunistický prezident Klement Gottwald žádal, aby se číhošťský případ rychle vyšetřil a v procesu přísně potrestal.
Páter Toufar poté čelil nelidskému týrání. Lékař Bohumil Špaček, který faráře po mučení operoval, později vypověděl, že v úspěch chirurgického zásahu už příliš nevěřil.
"Poznal jsem, že jde u něho o pokročilý zánět pobřišnice. Měl rozsáhlé krevní podlitiny na zádech, na hýždích, na stehnech i na ploskách nohou," vypověděl lékař v roce 1968.
Vrchní sestra Marta Bussinowová, která u operace asistovala, později popsala, že měl Toufar propadlou tvář a mluvil nesouvisle. "Z jeho řeči jsem porozuměla jeho výrokům: ,Pomozte mi, já chci žít a jsem nevinen‘," uvedla.
Operaci asistovala příslušnice Státní bezpečnosti Věra Hlaváčková Kantorová, která za války přežila nacistický koncentrační tábor. Při pohledu na Josefa Toufara jí bylo jasné, že byl mučen brutálním stylem. Takové podlitiny si totiž pamatovala z koncentračního tábora.
"Když Toufarovi při operaci rozřízli břicho, tekly z něho litry zelenkavé vody," svědčila později.
Estébačka Kantorová seděla po operaci u farářova lůžka až do jeho smrti. "Venkovský kněz z Vysočiny dodýchal 25. února 1950 kolem půl deváté večer ve věku nedožitých osmačtyřiceti let," shrnul v knize Miloš Doležal.
Bylo to v přísně střeženém pokoji v luxusním státním sanatoriu. V den, kdy bylo tělo faráře zahazováno vápnem, referoval ministr Alexej Čepička: "Po změněné situaci v případu Číhoště se ukládá, aby propagačně bylo tohoto případu co nejvíce využito. V souvislosti s takzvaným zázrakem má být pranýřován iniciátor – Vatikán a biskupové."
