Vše přiblíží v připravované knize Jako bychom dnes zemřít měli, která vyjde v říjnu. Autor detailně zmapoval poslední dramatické hodiny života Toufara. Kněze ale představí i jako vtipného člověka. "On nedřepěl jak jezevec na faře," říká Miloš Doležal.
Proč jste knížku napsal?
Pocházím z obce ležící v blízkosti Zahrádky která je dnes zatopena přehradou. Tam Josef Toufar působil od roku 1940 osm let. Už v dětství jsem od svých prarodičů slýchával o Toufarovi vyprávět – byli to jeho farníci a dobří přátelé. Iniciační pro mne byla cesta v létě roku 1988, kdy jsem jako student se svým spolužákem vyrazil do nedaleké Číhoště. Setkal jsem se tam tehdy se strachem a nedůvěrou.
Jak to tam na sklonku totality vypadalo?
Kostel byl zamčený, a když jsme se před prodejnou Jednota vyptávali na Josefa Toufara místních, neodpověděli a utekli. Tehdy, zcela spontánně, jsem si při odjezdu umínil, že se budu celé číhošťskotoufarovské kauze věnovat a pátrat tam, kde byl novinář Lidové demokracie Jiří Brabenec v roce 1968 nucen skončit. Snad to byl i slib. Moje bádání poprvé vyústilo v roce 1992 v diplomovou práci, posléze v několik rozhlasových a televizních dokumentů. A teď, po dalších dvaceti letech, přicházím s objemnou knihou Jako bychom dnes zemřít měli.
Miloš Doležal (42)
|
Co nového čtenáři v knížce najdou?
Životní příběh Josefa Toufara vyprávím ve dvou rovnocenných částech. Kniha odkrývá dosud neznámé či přehlížené epizody jeho života a pokouší se nahlédnout za ono slovníkové heslo a načrtnout, kým Josef Toufar skutečně byl, jaký je příběh jeho kněžství, jaká byla jeho spiritualita a přístup ke světu a lidem. Pochopitelně kniha nemůže obejít pohyb číhošťského křížku, poslední měsíce jeho života a mučednickou smrt. Toufarův životní příběh jsem se pokusil vyprávět dvěma způsoby – nejdříve v samotném textu a posléze obrazově, ve třech stovkách fotografií a autentických dokumentů, které se mi podařilo za dvacet let shromáždit. Je to jeden život nahlížen ze dvou úhlů.
Koho jste během příprav oslovil?
Setkal jsem se s desítkami Toufarových spolupracovníků, přátel, příbuzných, farníků i spolužáků. Vzhledem k tomu, že jsem se o číhošťský úkaz a pátera Toufara začal zajímat již jako student, zastihl jsem ještě celou řadu důležitých svědků naživu a v dobré pamětnické kondici. Také jsem několikrát mluvil s Toufarovým mučitelem, příslušníkem Státní bezpečnosti Ladislavem Máchou a bývalým předsedou Okresního akčního výboru Národní fronty v Ledči soudruhem Konopkou. V knize jsou citovány vzpomínky stovky pamětníků, výpovědi svědků pohybu křížku, estébácké výpovědi o zatčení i mučení. Mojí pracovní metodou je bádání v archivech, které kombinuji s výzkumem v terénu, nahráváním svědků a sběrem dobových snímků.
V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti visí portrét umučeného pátera Josefa Toufara.
Jaké fotky se vám podařilo sehnat?
Domnívám se, že unikátní. Snímky velmi podrobně mapují Toufarův život od dětství v Arnolci, studia až ke kněžským letům v Zahrádce a v Číhošti. V knize budou otištěny portréty příslušníků StB – zatýkatelů z Jihlavy, vyšetřovatelů, mučitelů a bachařů z Valdic. Bude tam vůbec poprvé uveřejněna celá série fotografií z ledna 1950 zachycujících detailně zkroucený nakloněný křížek a také cyklus snímků z podvodné rekonstrukce Státní bezpečnosti.
Avizoval jste, že přiblížíte, jaký byl Toufar zajímavá a vtipná osobnost. Tak něco prozraďte.
Toufar byl velmi konkrétní, reliéfní osobností. Nedřepěl jak jezevec na faře. Pobýval venku s lidmi, kterým pomáhal nést jejich každodennost, což za války i po ní rozhodně nebylo snadné. Žil prostě, podporoval chudé. Farníky i nevěřící uměl propojovat, nevytvářel ghetta, pomáhal studentům s doučováním i lidem na poli, organizoval ochotnická divadla, poutě, besedy, taneční zábavy. Měl v sobě jiskru – s lidmi jednal přímočaře, uměl být vtipný, ale také kritický, když to situace vyžadovala.
Co vás během příprav knížky překvapilo?
Třeba jak zajímavé fotografie a dokumenty vyplouvaly ze soukromých alb i archivů takřka zázračně na světlo. Pokud jde o samotný Toufarův život, tak v něm je nesmírně zajímavá cesta za povoláním – navzdory velkým překážkám si jít za svým. Houževnatě a trpělivě. I to, jaký to byl zdatný organizátor, dnes bychom řekli manažer.
Čím jste byl nejvíc zasažen?
Silou a dramatičností Toufarovy oběti. Když jsem z estébáckých protokolů, jejich zamlčování i prořeků sestavoval mozaiku posledních dnů a hodin pátera Toufara. Sami přiznali, že jej ve valdické temnici, nahého a uvázaného, řezalo pět nařvaných soudruhů několik hodin, pak se vyčerpaní šli najíst a prospat a večer se mučení opakovalo. Nebo když mi vyprávěla zdravotní sestra paní Kozlová, která se účastnila Toufarovy operace několik hodin před jeho smrtí, v jakém děsivém stavu bylo jeho tělo. Pamatovala si, že mu z otevřené břišní dutiny odsávala množství zelené tekutiny rouškami.
V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti visí přesná kopie kříže, který v roce 1949 přispěl k takzvanému "číhošťskému zázraku".
Jste autorem brodské výstavy, která na toto téma začne vernisáží 27. září a potrvá až do prosince. Co tam uvidíme?
Podařilo se nám shromáždit řadu unikátních předmětů, které budou poprvé veřejnosti představeny právě na této výstavě.
Nedávno jsem mluvil s číhošťským současným farářem, který stále pátrá po křížku, který tenkrát zabavila StB. Myslíte si, že ten křížek ještě existuje a je šance ho najít?
Byl by to důležitý svědek-předmět, který by se měl vrátit do Číhoště. Dosud jsem neměl čas se tomu důkladně věnovat, ale mám tušení, a jedním z estébáků potvrzené, že by mohl existovat.
Co vy sám si o pohybu křížku myslíte?
Můj názor se vyvíjel postupně s pronikáním do studia archivních materiálů a poznáváním Toufarovy osobnosti. Dnes je jasné, že páter Toufar křížkem nehýbal, a ani nešlo o provokaci Státní bezpečnosti. Jak potvrdily tehdejší špičky StB i její řadoví příslušníci v několika podrobných rozborech a výpovědích, které se podařilo shromáždit, v té době na to ani technicky neměli, aby s křížkem podvodně klinkali. A nově nalezená výpověď estébáka Dáni potvrzuje, že jihlavská státní bezpečnost se celým případem začala zabývat až 25. prosince a pražská až kolem pátého ledna, tedy velmi dlouho po samotném pohybu. Co zbývá? Tajemný úkaz, nevysvětlitelný jev.
Jak na vás působí kostel v Číhošti, když jste uvnitř?
Jako malý, skromný, tiše odpovídající na mnohé otázky a plný vzkazů a tajemství. Odkryv gotických fresek, nedávno nalezených, včetně symbolů kříže, bude dalším, podivuhodným rozměrem tohoto svatého místa.
