Dnes je to naší noční můrou. Probudit se sami od sebe uprostřed noci a ne a ne usnout není ničím příjemným. Pokud jsou naše noci neseny takovým scénářem dlouhodobě, vydáme se hledat pomoc do lékařské ordinace a dozvíme se, že se jedná o jednu z poruch spánku.
Tohle stanovisko ale nesdílejí všichni odborníci. Russell Foster z oxfordské univerzity je zásadně proti. "Mnozí lidé upadnou do paniky, když se probudí uprostřed noci," uznává, ale zdůrazňuje: "Já jim ale vysvětluji, že zažívají návrat k bimodálnímu spánkovému vzorci."
Stále víc vědců a lékařů totiž zastává názor, že lidé dřív po větší část historie spali přerušovaným spánkem rozděleným do dvou bloků. A také tvrdí, že nepřetržitý osmihodinový spánek našemu zdraví neprospívá.
První spaní – sex – druhé spaní
Ničivou ránu dostal ideál osmihodinového spánku v roce 2001, píše server BBC, kdy vyšla seminární práce amerického historika Rogera Ekircha. Čerpá z ní z šestnácti let pečlivého výzkumu, jímž zjistil právě to, že lidský spánek byl dřív rozdělen do dvou částí.
Když lidé spali nadvakrát"Don Quixote poslouchal přírodu, a když mu stačil první spánek, nežádal si druhý. Sancho druhý nepotřeboval nikdy, protože jeho první spánek trval až do rána." Miguel Cervantes: Don Quixote (1615) "Při probuzení z prvního spánku si dopřejte horkého nápoje, až se probudíte z druhého, vaše žaly se zmírní." Staroanglická balada Old Robin of Portingale Také kmen Tiv v Nigérii používal termíny "první spánek" a "druhý spánek", aby oddělil dvě specifické části noci. zdroj: Roger Ekirch/BBC |
V roce 2005 své tvrzení zopakoval v knize At Day's Close: Night in Times Past a podepřel je úctyhodnou sumou pramenů. Publikace je napěchována více než pěti sty zmínkami, které pocházejí z historických deníků, soudních záznamů, zdravotních knih i krásné literatury a které jeho argument potvrzují.
"Nejde přitom jen o počet oněch odkazů," vysvětluje Ekirch, "ale též o to, jak o spánku složeném ze dvou částí, píší – jako o něčem, co je zkrátka obecně známá věc."
Spánek podle Ekirchových zdrojů začínal dvě hodiny po setmění a byl přerušen hodinou či dvěma bdělého stavu. Během přestávky byli lidé poměrně aktivní, vstali, navštívili toaletu, zakouřili si. Mnozí zůstávali v posteli, četli, psali, často se modlili. Modlitby napsané speciálně právě pro intermezzo mezi dvěma částmi spánku nabízelo bezpočet náboženských knížek.
Přestávku však lidé netrávili pouze o samotě, mnozí jí využili k návštěvě sousedů či k tlachání s druhem nebo družkou. Anebo k sexu. Francouzská lékařská příručka z šestnáctého století radí párům, že nejlepší čas pro otěhotnění není na konci těžkého pracovního dne, ale "po prvním spaní", kdy "se víc baví" a onu činnost "dělají lépe".
Dřív byla noc jiná
Odkazy na přerušovaný spánkový vzorec začínají z tištěných pramenů podle Ekircha mizet na konci sedmnáctého století. Nejprve se mění spánkové návyky horní třídy žijící ve městech severní Evropy, během následujících dvou set let zasahuje změna celou západní společnost. Do dvacátých let minulého století se koncept prvního a druhého spánku z naší kolektivní paměti úplně vytratil.
Podle historika za změnu mohla modernizace osvětlení doma i na ulicích a boom kaváren, které byly někdy otevřeny až do ranních hodin. S tím, jak se noc stávala dobou pro legitimní aktivitu a jak se stále víc žilo i po setmění, snižoval se i čas, který mohli lidé věnovat spánku.
Dřív se prý lidé mezi dvěma částmi spánku modlili, dnes byste mohli třeba na internetu s přáteli rozebírat, co se vám zdálo.
Nebyl to ovšem tak docela snadný proces, historik Craig Koslofsky ve své nové knize Evening's Empire totiž připomíná, že před sedmnáctým stoletím se noc netěšila dobré reputaci. "Noc byla něčím, co bylo obsazeno lidmi se špatnou pověstí, kriminálníky, prostitutkami a opilci," shrnuje.
Změnit se to mělo během reformace a protireformace. Kvůli utajení totiž pořádali protestanti i katolíci tajné bohoslužby právě v noci. Pokud byla dřív noc dobou zpustlíků, nyní začali těžit z temnoty, kterou události halila, i počestní lidé.
Nejprve trend zahrnoval jen ty členy společnosti, kteří si mohli dovolit osvětlení, se zaváděním pouličního osvětlení pronikl noční život i do ostatních sfér společnosti. V roce 1667 se stala prvním městem na světě, jehož ulicím se dostalo osvětlení, Paříž, téhož roku ji následovalo město Lille, dva roky nato přišel na řadu Amsterdam. Londýn se jim vyrovnal až v roce 1684, do konce onoho století však v noci svítila více než polovina velkých evropských měst, uvádí BBC.
Žít v noci se stalo módní záležitostí a ležet v posteli bylo považováno za ztrátu času.
Další vývoj tenhle trend jen prohloubil. Průmyslová revoluce přála ohledům na časovou úsporu a efektivitu. Přesvědčivý doklad o výzvě, kterou ona změna představovala, obsahuje zdravotnický magazín z roku 1829. Vyzývá rodiče, aby své děti návyku spát na dvě části odnaučili. Malým spáčům je prý potřeba vysvětlovat, že druhý spánek je znakem nestřídmosti.
Dnes se nám stal osmihodinový spánek běžnou normou, Ekirch má však za to, že mnohé problémy se spaním mají kořeny v tom, že hluboko v lidském organismu je přirozená preference pro přerušovaný spánek stále ještě zakořeněna.
Fáze spánkuKaždých šedesát až sto minut prochází náš spánek cyklem čtyř stádii: První je stav klimbání, uvolněnosti mezi bdělostí a spánkem. Dech se zpomaluje, svaly se uvolňují, klesá srdeční frekvence. Druhé stadium představuje o něco hlubší spánek. Můžete se při něm dokonce cítit bdící, leckdy tedy spíte, aniž o tom víte. Stadium tři a čtyři – hluboký spánek. Je velmi těžké se z něj probudit, protože je během něj v těle nejvíc utlumena aktivita. Následuje návrat ke stadiu číslo dva, trvá ale jen několik minut a nastává fáze REM, při níž se nám zdají sny. V celkovém cyklu spaní projde náš organismus všemi čtyřmi stadii, poté se vrací zpět skrze stadia tři a dva, aby se dostal do fáze snění. zdroj: Gregg Jacobs/BBC |
Výzkum z raných devadesátých let to, zdá se, potvrzuje. Psychiatr Thomas Wehr při něm dobrovolníky každý den zavíral do temné místnosti bez světla, aby zjistil, o jaký rytmus si jejich organismus bez osvětlení řekne. Nějaký čas trvalo, než se jejich spánková dramaturgie nastavila, od čtvrtého týdne si však účastníci pokusu osvojili velmi jasný harmonogram: nejprve čtyři hodiny spánku, pak strávili hodinu či dvě v bdělém stavu a po další čtyři hodiny znovu spali.
Přesně tak, jak to měli ve zvyku naši předci.
Je tedy možné, že takto strukturovaný spánek je pro lidský organismus přirozený. Porucha spaní, kdy se člověk probudí uprostřed noci a nemůže opět upadnout do spánku, by tak mohla mít kořeny právě v tom. Ostatně zmínky o ní se začínají v literatuře objevovat na konci devatenáctého století. V době, kdy přerušovaný spánek mizí z dějin lidské společnosti.
Spánek: velká neznámá, ale důležitá
Psycholog Gregg Jacobs, který se soustředí na spánek, souhlasí: "Po většinu lidského vývoje jsme spali jistým způsobem. Probudit se uprostřed noci je součástí normální lidské psychologie."
Myšlenka, že musíme spát v nepřerušeném bloku, podle něj může být dokonce škodlivá, pokud takové probuzení vyvolá jako něco "nenormálního" v lidech úzkost – a ta následně sama brání v usnutí, aby se poté nevyspání promítlo i do života přes den.
Většina lékařů však názor, že by osmihodinový spánkový blok mohl být něčím nepřirozeným, odmítá. "Přes třicet procent zdravotních problémů, s nimiž lékaři pracují, pochází přímo či nepřímo ze spánku," přeje si, aby lékaři otevřeli oči, Foster. "Spánek je přitom při zdravotnických kurzech ignorován a existuje jen málo center, kde se studuje."
Podle Jacobse může bdělá přestávka uprostřed spánku hrát významnou roli, pokud jde o kapacitu organismu regulovat přirozeně stres.
V mnoha historických pramenech se Ekirch setkal s tím, že lidé během oné přestávky meditovali o svých snech. "Dnes trávíme podobnými věcmi mnohem méně času," říká Jacobs, "není přitom náhodou, že v moderním světě roste počet lidí, kteří se potýkají s alkoholismem, úzkostí, stresem, depresemi a zneužíváním drog."
