Kouknu na štítek za krkem a chvíli tomu odmítám věřit. Elko. Ona mi, normálně, koupila elko! To jsem na sobě nikdy neměl, vypadal bych jako trpaslík v NBA!
Prohlížím se v zrcadle, radostně poškubuju prsním svalstvem. Nikde to neplandá, triko mi sedí. Připadám si v něm jak Robert Rosenberg.
Když potom před spaním piju svůj tradiční proteinový pohár s kaseinem, přemýšlím o tom, že za mnou zítra přijde do posilovny fotograf. To bych si snad mohl vzít... Anebo ne...
Anebo jo, udělám to. Prvně v životě si na sebe vezmu tílko. Něco už na pažích mám, ostuda to snad nebude.
Druhý den se ale přece jenom cítím jako hlupák, příště musím myslet více na detaily. Úplně jsem zapomněl, že nemám vyholené podpaží, takže se dominantou na mém cvičícím těle nestávají bouře ve svalech, nýbrž stále zpocenější chlupy.
Fotograf je ale zlatý. "Hele," volá mě, "na týhle fotce už fakt vypadáš jako chlap!"
No sláva. Tohle jsem potřeboval slyšet. Korbou mám být už za tři týdny a nikdo si zatím velikých změn nevšiml.
V tělocvičně je dnes vůbec nějaká smířlivá nálada – k chvále se přidává i trenér Vašek.
Typická trenérova lež
Dělám sice, že neposlouchám, protože Vašek mluví k fotografovi a já bych se měl plně soustředit na benč, když už mám naložených těch šedesát kilo, ale slyším to.
"Já mám z Tomáše radost," hodnotí mě. V pomlce vytlačím šedesátku poprvé nad prsa, uf. Jde to. Jednou bych takhle rád vytlačil vlastní váhu, sebe sama, ale to bych si musel ještě sedm kilo přidat, na to teď nemám.
"On sice bohužel není typ, kterému stačí projít kolem posilovny a hned roste, tohle štěstí nemá," pokračuje Venca, "ale já jsem nadšený z toho, že už mu po pěti týdnech vůbec nelítají lopatky ze strany na stranu, že přestal vystrkovat ty svoje šílený žebra, že zpevnil břicho."
Vytlačím šedesátku podruhé, začínají mě pálit ruce.
Trenér by mě možná ještě chvíli chválil, ale já ho teď potřebuju u sebe. "Vašku!" zaúpím.
Se třetí šedesátkou už mi musí pomoct nahoru on, sám bych ji nedal. Spadla by mi na hrudník. "Skvělý! Vůbec jsem ti nepomáhal, vytlačils to sám," lže pak Venca.
Já už vím svoje. Tihle trenéři jsou psychologové, snaží se vám zlepšit náladu, potěšit, pozitivně motivovat.
Jenomže já bych těch šedesát kilo počtvrté nevytlačil snad ani s jeho pomocí.
A stejně tak dobře vím, že jsme spoustu mých vad odstranit nedokázali, že jsem pořád ještě chabrus. Zadní strany stehen, takzvané hamstringy, mám například zkrácené, "jako kráva", ulítlo tuhle Vencovi a já jsem přikývl.
Po o něco víc než měsíčním posilování má trenér z Tomáše Poláčka radost. Aspoň to říkal našemu fotografovi.
Však vím. Chtěl jsem loni začít s jógou, ale nedokázal jsem se ani posadit do tureckého sedu.
Naštěstí mám ještě čas, dokonalý bych měl být až posledního října. Musím! Rozhodl jsem se, že odteď budu cvičit každý všední den, prostě pořád.
Nutnost psychické pohody
V praxi to vypadá tak, že třeba v pondělí jedeme s Vaškem záda a biceps, v úterý pak úplně jiné cviky – na prsa a triceps.
Občas trenérovi řeknu: "Šetři mě trochu, dneska jsem bez formy."
Tohle se stává, když se doma pohádáme, jako minulý týden. Vypadalo to u nás skoro na rozchod a mohly za to bonbony.
Kdo máte malé děti, nejspíš tu situaci znáte – dcera vám chodí po kuchyni, tře si dlaní o dlaň, jakože moc prosí, a říká "Bonbónka, bonbónka". Matky bývají v těchto situacích přísné a sladkost vydají jenom za odměnu, když si třeba dítě sedne na nočník.
To já bych dával dceři bonbony každou chvíli, protože nesnáším, když ji něco trápí.
A když si matka všimne, že otec krmí dítě sladkostmi potají, bývá zle.
Nebavíme se, já v noci nemůžu spát. A nic není horšího než nevyspalý kulturista. Když potom stahuju k bradě těžkou kladku, levá ruka mi úplně vypíná. Když vesluju, hrbím se jako kočka před skokem, ačkoli bych měl sedět rovně. "No dobře, Vašku, ale co mám dělat, když mi hoří obě předloktí? Vždyť tohle je úplný peklo, potřeboval bych nějakej tlumič bolesti, nejlíp ketamin!"
Ale nakonec se doma usmíříme. Slíbím, že už se sladkostmi skončím. Vyspíme se dobře, nejlíp jak můžeme.
A na druhý den, když cvičím hrudník a ramena na takzvaném motýlku, je všechno jinak. "Vašku, tos mi tam schválně dal tak malý závaží?"
Trenér se směje. "Malý? Klidně přidám. Jen tě chci upozornit, že přesně tuhle váhu jsi ještě před měsícem neuzvedl..."
Patří opasek do posilovny?Trenér Vašek Rázl se zatím k článkům nevyjadřoval, i když měl několikrát nutkání. Jedno téma však nyní okomentovat chce. Tomáš Poláček se před čtrnácti dny laicky pozastavil nad lidmi, kteří cvičí zásadně s opasky. Tato zmínka rozpoutala diskusi na internetu i v posilovně, tady je Vaškovo zasvěcenější vyjádření: "Zneužívání opasků v posilovnách je opravdu nebezpečné. Měli bychom se snažit o přesný opak – správnou technikou a dýcháním posílit svůj vlastní fyziologický opasek, který vytváří stabilní oporu pro páteř. Dám příklad: Když modelujeme slona a tělo uhňácáme z tenkého papíru, tak se nám při přidělání chobotu papírové tělo rozpadne. Pokud ale slona vyrobíme z kovu, můžeme ho zatížit nejen chobotem, ale i spoustou svalů vyrobených z gumy a nic se s ním nestane. V případě, že plní hluboké svaly ve středu našeho těla správně svoji funkci, můžeme zvedat jakoukoliv váhu… Opaskovou výjimku tvoří maximální výkony vzpěračů či silových trojbojařů, kde umělé zvýšení nitrobřišního tlaku pomáhá zlepšit výkon a zvyšuje stabilizaci páteře. I tihle borci ovšem trénují bez opasku, jeho pomoc si šetří na ty nejtěžší váhy. Jinak by jim ochaboval vlastní opasek a stabilizace páteře by byla omezená. Stačilo by pak jednou zvednout těžký kufr a meziobratlový disk by se mohl směle vydat na cestu. O nebezpečí vzniku kýly nemluvě! Hory objemných povrchových svalů nám pak budou houbelec platné a papírové sloní tělíčko se zboří." |
