Výstava nesoucí prostý název Amedeo Modigliani je rozdělena do dvou výstavních sálů. Jeden je věnován umělcově tvorbě a druhý jeho životu a kontextu doby.
V prvním převažují jeho subtilní, křehké kresby, skici a trasa prohlídky graduje u jeho introvertních, zadumaných portrétů, jejichž výraz diváka provokuje k tomu, odhalit jejich příběhy.
Poznat tajemství, které se skrývá za typickýma mandlovýma očima, z nichž jedno často bývá upřené na diváka a druhé do vlastního nitra. Zdá se, že skrze melancholické pohledy jeho portrétů nahlížíme spíš do duše portrétisty.
Expozice je sestavena nechronologicky, ale divácky vděčně. Jemné kresby tužkou, uhlem či pastelkou, jako například Portrét Maxe Jacoba (1916), jsou střídány výraznými oleji. Expozice umožňuje například srovnat náčrtky v notovém sešitě, ve kterém Modigliani zachytil několika letmými tahy kubistickou malířku Marevnu, a její útlý, olejem vyvedený portrét z roku 1919.
Kurátorský záměr Sereny Baccagliniové umožnit téměř po sto letech setkání Modiglianiho s Františkem Kupkou a upozornit tím na to, že oba jsou výjimečnými umělci, kteří šli vlastní svébytnou cestou, však působí nedotaženě.
Sedm Kupkových olejů, z nichž pouze jeden je z jeho realistického období, v kontextu s Modiglianim moc nefungují. Kupka zde působí spíš rušivě a tak nějak sentimentálně.
Druhý sál zase až příliš zřetelně odhaluje fakt, že se výstava přesouvala z komornějších prostor Muzea Kampa do velkorysejšího Obecního domu. I když fotografie z římského archivu Amedea Modiglianiho doplňují dobový kontext, návštěvník by se bez nich klidně obešel.
Záměr kurátorky ukázat Modiglianiho komplexně, nejen jako umělce, ale i jako člověka, byl však naplněn. Bohužel až příliš. Modigliani člověk se svým romantickým osudem přebíjí Modiglianiho-umělce a to je škoda. Byť měla výstava aspirovat na kulturní událost roku, asi se jí nestane.
Hodnocení MF DNES: 70 %
