Ona sama líčí svůj příběh člověka, který se ocitl v opozici a pak podepsal spolupráci se Státní bezpečností, s nezvyklou otevřeností. Nijak neskrývá ani své jednoznačně levicové názory, kvůli nimž se paradoxně na počátku normalizace ocitla na mnoho měsíců ve vězení.
disidenti jižní moravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Druhý díl příběhu Vlasty Tesařové čtěte za týden. |
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.V únoru 2005 sepsala své osudy pod názvem Stálo mě to dvacet let života (1968-1989). Opis této práce dostala spisovatelka Eva Kantůrková coby podklad pro literární tvar, ale odmítla jej. Zdál se jí příliš drsný, možná až nemravný.
"Počítám s tím, že vzhledem k obsahu to v současné době nebude práce publikovatelná," vyjádřila se ke svému "nestravitelnému" příběhu Vlasta Tesařová.
Házeli po ní papírové koule
Vlastimila Tesařová se narodila 13. prosince 1931. V době pražského jara v roce 1968 byla už vdaná. Se svým mužem Stanislavem měla tři děti, syna Jana a dcery Ludmilu a Barboru. Jako odborná asistentka učila na katedře marxismu-leninismu brněnské lékařské fakulty. Coby členka fakultního výboru komunistické strany spolupracovala s fakultní mládežnickou organizací ČSM.
A v roce 1968 dávali studenti svým učitelům marxismu-leninismu jasně najevo, že existence politických kateder na vysokých školách je přinejmenším nevhodná.
"Výuka v letním semestru 1968 nebyla jednoduchá, ale řekla bych, že se mi podařilo najít s politicky aktivními studenty společnou řeč," vzpomíná Vlasta Tesařová.
"Moje výhoda spočívala i v tom, že jsem se z odborného hlediska věnovala revoluční koncepci italské komunistické strany, jejíž názory na možnost pokojného přechodu k socialismu parlamentní cestou byly pro studenty celkem přijatelné," líčí své působení na škole a dodává, že studenti na vyloženě protisocialistických pozicích své názory nahlas neprojevovali.
Kantorka marx-leninské "nalejvárny" se pak ujala i nezbytné funkce "pedagogického dohledu" nad studenty vydávaným časopisem. Umožnila tak, aby oficiálně vycházel. A podpořila také založení jejich nezávislého spolku mediků.
Ale ještě na počátku letního semestru házeli studenti po své pedagožce nenáviděného marxismu-leninismu papírové koule.
"Dělala jsem, že to nevidím, stejně se ani jednou netrefili, a tak přestali," komentuje to sama Tesařová. Postupně si však získala jejich úctu, zvlášť když studenty i při zkouškách ujistila, že neklasifikuje jejich postoje, ale znalosti. Zato kolegové na marx-leninské katedře shledali její vědeckou práci dogmaticky marxistickou.
Proti okupaci
Srpnová okupace zastihla Vlastu Tesařovou s manželem i dětmi na chalupě na Vysočině. Teprve třetí den začalo být všem jasné, že jde o tvrdou dlouhodobou realitu, kterou nebude možné přečkat jen tak "na samotě u lesa". Vrátili se tedy do Brna, kde kolegové Tesařovou podezírali, že o invazi věděla předem a možnému nebezpečí se snažila vyhnout pobytem na venkově.
Tesařová se však ihned zapojila do jejich činnosti: v dílech Marxe a Engelse hledali citáty, které by posloužily k odsouzení okupačního aktu. "Jako prostý občan jsem tehdy byla toho názoru, že přijme-li někdo funkci jednoho z nejvyšších představitelů státu, měl by si být vědom, že v určitých situacích je zachování jeho života méně důležité než zájem národa, který reprezentuje," prohlašuje Vlasta Tesařová na adresu tehdejších politiků, které sovětská strana v Moskvě donutila k potupné kapitulaci.
Zároveň však Tesařová už tehdy kritizovala kapitalistické státy, které neprotestovaly proti okupaci, protože se jim podle ní okupace hodila do krámu. "Tak se jejich naděje, že socialismus u nás jednou padne, stala reálnou," soudí Tesařová, která po celou dobu "stála na pozicích socialismu, jehož reformu ve smyslu demokratizace" si upřímně přála.
Z vysoké do opravny bot
Nastupující normalizace ovšem usoudila, že pedagožka marx-leninismu neodsoudila dostatečně vlastní činnost těsně po okupaci. Takže ji na začátku roku 1970 vyhodili ze strany a hned nato i z fakulty.
"Následný proces normalizace naší společnosti nepovažuji za příliš úspěšný, když se v listopadu 1989 mohlo stát, co se stalo," rekapituluje poněkud překvapivě dalších dvacet let budoucí politická vězeňkyně.
"Tvrdým postupem proti aktivním stoupencům obrodného procesu konce 60. let si ovšem normalizátoři vytvořili mnoho nepřátel. Zejména tím, že nás zbavili možnosti pracovat nadále ve svém oboru," dodává žena, která po vyhazovu z vysokoškolského místa nastoupila jako příjemkyně oprav v Obnově na Gagarinově, dnes Kobližné ulici.
Tady vydržela jenom do roku 1971. Pak zůstala doma a rodina se začala potýkat s finančním nedostatkem. "Z práce jsem neodešla kvůli nesnesitelným pracovním podmínkám," upřesňuje Tesařová a dodává, že odtamtud musela odejít, protože tehdy za ní už chodilo tolik přátel z ilegálního protinormalizačního hnutí (aniž by s sebou nesli boty vyžadující opravu), že se v krámku uprostřed Brna začala cítit ohrožená.
Opoziční skupinu bývalých komunistů plánovala Vlasta Tesařová s Jaroslavem Šabatou založit prvně už v září 1968. "Koncem roku 1971 podepsal Jaroslav Šabata naši skupinu jako Komunisté v opozici na předvolebním letáku, který vyzýval k bojkotu listopadových voleb do Národního shromáždění," připomíná Tesařová, zač potom v jednom z největších procesů dostali v srpnu 1972 členové této skupiny tresty od jednoho do šesti a půl roku nepodmíněně.
Láska v opozici
"Na tomto místě cítím potřebu dotknout se problému, který především jsem původně měla v úmyslu navždy pohřbít v trezoru mlčení," otevírá Vlasta Tesařová svůj příběh "lásky, která se v mém případě propletla s politickou angažovaností".
Politická spolupráce Jaroslav Šabata a Vlasta Tesařová by se asi odvíjela jinak nebýt skutečnosti, že tato žena se do jednoho z nejvýznamnějších brněnských disidentů zamilovala. A to už při svém studiu historie na zdejší vysoké škole v roce 1953.
"Zamilovala jsem se do něj hned, protože do něho se zřejmě zamilovávaly všechny ženy, které s ním přišly do styku. Řekla bych, že si toho byl vědom - tedy že je milován všeobecně i že je milován konkrétně mnou. Choval se ke mně velmi hezky, projevoval mi sympatie, které ale nikdy nepřekračovaly hranice dané tím, že už byl ženatý a měl děti a já že jsem měla před svatbou," dokládá počátky svého citu Vlasta Tesařová, která se na podzim 1953 vdala za Stanislava Tesaře, aniž se jakkoliv změnil její láskyplný vztah k Jaroslavovi.
A to ani poté, co se jí narodily tři děti. "Byl to prostě vztah, který mohl být tou nejkrásnější láskou pro celý život, kdyby se tato láska nikdy nenaplnila," připomíná Vlasta Tesařová větu ze Vzpomínek Františka Kožíka.
Co následovalo, bylo pro ni sice "možná na pohled krásné, ale plné těžko snesitelných bolestí". V roce 1967 projevil její manžel přání se rozvést. "Upustil od toho ze dne na den, tak prudká byla moje protireakce. Přesto zasadil ránu, která bolí ještě dnes, víc jak jedenáct let po jeho smrti," napsala v roce 2005.
Zato s Jaroslavem Šabatou prožívala v roce 1968 jeho politický vzestup a zblízka už i jeho pád.
Při ilegální opoziční činnosti se velmi dařilo nejtěsnějším vztahům. A tak na jaře 1970 skončila pro Vlastu Tesařovou ta "nejkrásnější" nenaplněná láska, která se stala láskou naplněnou. Na jaře 1971 pak našla manželka Jaroslava Šabaty v psacím stole jeden z Vlastiných dopisů pro Jaroslava, z něhož mohla vyčíst, že ke "hříchu" svedla Adama opět Eva.
"Informovala o tom mého manžela a mne ujistila, že by ustoupila jen dvacetileté krasavici," vzpomíná Vlasta Tesařová, která se pak zúčastnila společné schůzky svého muže s Jaroslavem Šabatou. Muži se domluvili, že pracovní vztahy zůstanou zachovány, mimomanželské se přeruší.
To Vlastu Tesařovou natolik urazilo, že se "v následujících týdnech nechovala vůbec důstojně".
V listopadu 1971 začala Státní bezpečnost zatýkat. Nejdřív Šabatovy děti, pak jeho samého, 20. prosince pak manžela Vlasty Tesařové. Tu zavřeli až v květnu 1972. Při jednom z prvních výslechů jí vyšetřovatel předložil její dopis Jaroslavu Šabatovi zabavený při domovní prohlídce, v němž protestovala, že je jí místo lásky nabízeno přátelství.
"Mohl z toho být krásný námět pro drama o zhrzené milence, která se mstí," usmívá se hořce Tesařová.
A vzpomíná, jak jí společná přítelkyně předhazovala, že žena muži odpustí všechno kromě toho, že ji jak milenec opustil. "Bolestněji mě už zasáhnout nemohla," povzdychne si Vlasta Tesařová.
