S rozhovorem se tedy pospíchalo, protože nebylo jisté, zda do vazby za Evou Trúdou Vidlařovou, kterou obvinili z napomáhání rovněž vězněnému Petru Cibulkovi, nepůjde i Jan Šabata.
Díky za disent
Nejmladší syn Jaroslava Šabaty a jeho ženy Anny jménem Jan se narodil 29. září 1952 v Brně. Jeho osud rodina komunistického funkcionáře angažujícího se v roce 1968 za pražského jara a později nejvýznamnějšího moravského disidenta nemohla neovlivnit.
disidenti jižní moravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
|
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.A tehdy mu estébáci řekli: "Když vystoupíte v televizi, kde zkritizujete svého otce, pak bude všechno jinak."
"A tím to bylo dané, na to jsem nikdy nemohl přistoupit," líčí Jan chvíli, kdy se jednoznačně rozhodl s StB nic nemít. Zároveň ani neemigroval, také proto, že byl právě podruhé ženatý a zamilovaný. "Marcelka, rozená Koutná, jejíž rodiče režim také z politických důvodů uvěznil, je moje třetí a poslední žena," usmívá se pětinásobný otec.
V devatenácti do vazby
Na počátku normalizace se před volbami kandidátů Národní fronty několik opozičních skupin rozhodlo vydat a roznášet letáky, kde se psalo, že volby jsou falešná hra s předem určeným výsledkem.
"Zavřeli mě ve skupině šestnácti mladých lidí, kterým jsem jaksi velel a kteří se o tu akci starali v Brně po technické stránce," vzpomíná Jan Šabata.
"Brzy jsem pochopil a zpracovával jsem to těžko, že estébáci nejsou lidé, na které by měly vliv normální lidské argumenty, zdravý rozum a dalo by se jim věřit. Což nevězelo v konkrétních lidech, ale v systému, jakým Státní bezpečnost pracovala," přemýšlí Jan Šabata.
"StB totiž vznikla v době, kdy byl u moci Stalin, a formovala se podle vzoru sovětské obdoby tajných služeb -NKVD, která fungovala na poučce zostřování třídního boje," osvětluje Jan, po němž v listopadu 1971 zavřeli i bratra Václava, švagrovou Ivanku, sestru Annu a nakonec i otce Jaroslava.
"Když mě v mých devatenácti zavřeli, po několika dnech jsem jim řekl to, o čem jsem si myslel, že nemůžu udržet - já hlupák u sebe doma na stole nechal zkratkovitý seznam celé skupiny kolportérů letáků a věděl jsem, že někteří už sedí. Dál jsem odmítl vypovídat a nadporučíkovi Leopoldu Kubínovi brzy ujely nervy. Samozřejmě ho žádná technická stránka letákové akce nezajímala, chtěl vědět, kdo letáky napsal a kde je mašina, na které se tiskly," pokračuje ve vzpomínkách Jan Šabata.
Estébák Kubín mu prý řekl větu, že "prásknout pár kamarádů, to dokáže každej". Ta mnohé změnila. "Noc potom byla pro mě velice zlá, nerad na to vzpomínám, nicméně jako by se člověku vyjasnilo v hlavě - a od té doby jsem jim už nic nového neřekl," vybavuje si počátky vazby tehdejší mladíček.
Vězení a šachy
Po jedenácti měsících vazby dostal Jan Šabata coby vedoucí skupiny nejvíc, třicet měsíců nepodmíněně. "Nikdo ze skupiny kromě mě nešel do vězení natvrdo a já jsem byl rád. Měl jsem pocit, že tím trošku napravuji, co jsem snad předtím zkazil," uvažuje Jan, jehož sestru Annu odsoudili v jiném procesu s Vlastou Tesařovou ke třem rokům nepodmíněně.
K výkonu trestu nastoupil do věznice Bory, ve které se tehdy právě rozhodli vytvořit speciální politické oddělení. Vězňové tu byli celý den na cele, kde žili, spali i pracovali.
"Koh-i-noor tu odsouzené zaměstnával takzvanou kompletáží drobných kovových předmětů, takže jsme navlékali sichrhajcky, počítali háčky a očka a přicvakávali patenty na papírky," vzpomíná Jan Šabata na tvrdé normy a nízké výdělky, ale také na nejšťastnější dobu svého uvěznění, kdy na cele seděl se Zdeňkem Vašíčkem, který byl odsouzen v procesu s jeho otcem.
"Pracovali jsme se Zdeňkem i v sobotu a v neděli, protože práce byla pořád po ruce, takže se nám dařilo normy plnit. A mohli jsme si u toho povídat," chválí si svého spoluvězně Jan, který se krom toho věnoval šachu tak dobře, že po návratu na svobodu hrál tuto hru řadu let závodně.
"Po celou dobu v kriminále jsem k sobě nenašel rovnocenného partnera. Vytrhával jsem si ale z novin šachové hlídky, které tehdy řídil náš nejlepší šachista, velmistr Vlastimil Hort. Partie jsem se učil nazpaměť, po vzoru hrdiny Šachové novely Stefana Zweiga. Figurky, které jsem si udělal z chleba, mi beztak nejdřív zplesnivěly a pak mi je zabavili při filcuňku. Ve výkonu trestu jsme pak dostali normální šachy, ale po čase jsem je stejně nepotřeboval, už jsem hrál zpaměti," vybavuje si Jan a přidává příhodu, která se k této jeho zálibě váže.
"Táta, který dostal šest a půl roku, seděl na Borech několik cel ode mě a často, i když se to nesmělo, vykukoval z okna, jak jeho syn chodí po dvoře. A byl smutný, protože jsem chodil se sklopenou hlavou, nesmál jsem se a jemu jsem připadal přepadlý. Teprve když mého spoluvězně Zdeňka Vašíčka přeložili do vedlejší cely a rozjela se čilá komunikace morseovkou, klepáním přes zeď, dozvěděl se otec, že jsem chodil se sklopenou hlavou, abych se líp soustředil, protože jsem si v duchu přehrával šachové partie," usmívá se Jan, kterému na vězení zůstaly lepší vzpomínky také proto, že na politickém oddělení nezažil kriminální živly s jejich vlastním vězeňským zákonem.
"Díky tomu, že jsem seděl se samými slušnými a o generaci staršími, vysokoškolsky vzdělanými lidmi, jsem se toho spoustu dozvěděl," vidí lepší stránky kriminálu Jan.
"Přivedli děti do neštěstí"
"Také jsem se vyhnul vnitřním bojům, na jaký kompromis s režimem v rámci normalizace přistoupit," myslí si Jan Šabata.
"Abyste tehdy dostali lepší místo nebo mohli studovat, tuhle volbu podstupovala celá naše generace. A byl to určitě těžký boj, na svých spolužácích ze střední školy jsem viděl, jak různě to zvládali a jak je to poznamenalo," dodává Jan Šabata, který nikdy nerozuměl lidem, kteří mu naznačovali, že jeho i sourozence přivedl otec do neštěstí.
"Úplně stejně jsem vedl do neštěstí i vlastní děti, usoudil jsem, že je to dobrá cesta, která jim neublíží," podotýká Jan, který svému otci pomáhal ve všech disidentských aktivitách.
V "politikařící" rodině Šabatů to bylo samozřejmé. "Jeden předek Šabata šel v roce 1848 s trojčlennou delegací pěšky do Vídně, aby tam předali petici jihomoravských sedláků. A v roce 1775 můj prapraděd rebeloval, takže praprabábu těsně po porodu i s novorozenětem odvezli coby rukojmí na žebřiňáku do zámecké šatlavy," noří se do rodové historie Jan Šabata, který od roku 1980 až do převratu pracoval jako zdravotní zřízenec v porodnici na Obilním trhu.
