Koncertní provedení, jehož nahrávka byla pořízena 9. března tohoto roku pro bratislavské Radio Expres, žádné zvláštní překvapení neskýtá. Koncert má jasný hitový úvod (Profesor Indigo, Poďme sa zachrániť), následuje jakžtakž vyrovnaný střed (nad hloupostmi typu Krásny zadok lze přivřít oko) a finále, kde se ke zpěvákovi přidávají i diváci (S nohami na stole, Chráň svoje bláznovstvá, Korálky od Natálky, Kristínka iba spí, Aj tak sme frajeri).
U koncertu tohoto typu samozřejmě nemá příliš smysl zaobírat se jednotlivými písněmi, ty byly zhodnoceny už v době svého vzniku a dnes na ně těžko lze koukat jinak než jako na rodinné stříbro slovenského popu 80. let, ať se nám to líbí nebo ne. Je fakt, že v té době byl Nagy skutečný fenomén, který spolupřinášel to, čemu se říkalo slovenský čerstvý vítr. Zlatý slavík z roku 1985 to jen potvrdil.
Ako je ťažké nezblbnúť
V jaké je ale Peter Nagy tvůrčí situaci nyní? Přichází s albem, které si klade ambice takzvaně "vyslovovat se k dnešku". Zpěvák sám na zadní straně bookletu uvádí "Album Labute a havrany je o tom, ako veľmi sa zmenil svet za posledné roky. Ako je dnes ťažké vycítiť, kde končí dobro a začína zlo... a opačne." A hned připojuje citát z úvodní písně Rozhľadňa 25: "Ono je ťažké nezblbnúť, keď všetci idú dvesto, sfetovaní reklamou."
To by sice mohlo znít jako seriózní a vcelku sympatická úvaha lidového filozofa - kdyby ji ale nepronášel právě Peter Nagy. V tomto případě totiž lze jen těžko oddělit tvorbu od osobnosti jejího autora, tady se nebavíme o žádném Kunderově románu. A jestliže v titulní písničce zpěvák lidstvo dělí na bílé - tedy kladné - labutě a černé - tedy záporné - havrany, čekali bychom, že sám bude první případ. Rozhodně se za něj kdesi v podtextu považuje.
Jenomže v téže písni mluví o tom, že "biznis nemá zábrany napodobiť havrany" - a to je neuralgický bod celého "pozitivního" alba. Nagyovi lze při vědomí toho, v čem se pohybuje, jen těžko uvěřit, že je onou "čistou" bílou labutí.
Když si například zadáte jeho jméno do vyhledávače největší české fotoagentury profimedia.cz, objeví se vám sice desítky fotografií, na kterých figuruje, avšak jen naprostá menšina je z koncertů nebo akcí přímo souvisejících s hudbou. Naopak drtivou většinu tvoří momentky z nejrůznějších večírků, vernisáží (přirozeně zejména Nagyových - jak to říci a neurazit? - diskutabilních uměleckých fotografií), křtů všeho možného... prostě akcí, u kterých je předem jasné, že se na nich sejdou všichni více či méně bulvární novináři, fotografové, celebrity i sotva "polobrity"...
Vcelku příjemný poprock
Pokud se oprostíme od "filozofického" rozměru alba, slyšíme vcelku příjemný průměrný retro-poprock, nejpříjemnější v čistě kytarových aranžmá, s občasnými "oldschool" klávesovými vstupy (písnička Úplné bezvetrie, ať už vědomě či ne, vlastně přímo rozvíjí odkaz starých Prúdů); široká aranžmá a jakési pokusy o rozmáchlost až příliš zavánějí bonjovistickou vyčpělostí (což je případ například písně Žraloky plačů).
Skalní Nagyovy fanoušky asi album potěší. Těm, kteří k němu mají vlažnější vztah, udělá určitě větší radost bonusový akustický disk se starými hity - ač nejde o žádná veledíla, jejich přímočarost je vcelku sympatická, a jak už bylo řečeno, jsou v pozici tak známých písní, že už o jejich skutečném obsahu málokdo uvažuje. No a ta třetí skupina - které Peter Nagy vždycky lezl na nervy - zůstane zřejmě takříkajíc "na svém"...
Peter Nagy: Labute a havrany
vyd. Supraphon, 45:00 a 55:46
Hodnocení iDNES.cz: 50 %
