Týden po oslavě pětašedesátých narozenin čekala na Parvíze Mušarafa smutná událost. Po devíti letech v čele Pákistánu oznámil rezignaci. Muž, který se k moci dostal při nekrvavém převratu v roce 1999, nejprve vedl zemi jako předseda vlády, v červnu 2001 se po abdikaci dosavadního šéfa země Muhammada Rafíka Tarára sám jmenoval prezidentem.
Jeho životní příběh začal 11. srpna 1943 nedaleko indické metropole Dillí. O čtyři roky později Mušaraf s rodinou poprvé přijel do země, v jejímž čele měl o více než půl století později stanout.
. Přečtěte si také |
Nástup na pákistánskou vojenskou akademii v roce 1961 výrazně ovlivnil jeho kariéru. Už tehdy bylo jasné, že armáda bude jedinou autoritou, která dokáže udržet islámský stát pohromadě. První vojenská akce na sebe nenechala dlouho čekat - v roce 1965 se Mušaraf zúčastnil války proti Indii, během níž byl vyznamenán za chrabrost.
S armádou byl jeho život spojen až do roku 2007, kdy musel z jejího čela odstoupit. Podle pozorovatelů se ale myšlení vojáka nezbavil a nejspíš nikdy nezbaví.
Na Západě diktátor, doma charizmatický vůdce
Titulní strany světových novin ovládl Parvíz Mušaraf v roce 1999. Po nekrvavém převratu, kdy jako náčelník generálního štábu armády svrhl premiéra Naváze Šarífa, nastolil v Pákistánu vojenský režim.
Nejprve vládl jako ministerský předseda, v červnu 2001 se po abdikaci dosavadního šéfa země Muhammada Rafíka Tarára sám jmenoval prezidentem. Přitom si udržel i horkou židli šéfa armády.
Západ ho vnímal jako vojenského diktátora, ale Pákistánci byli okouzleni jeho přátelským tónem a charizmatem rázného a přímočarého vůdce. Po desetiletí zkorumpovaných vlád mnozí přivítali, že svrhl Šarífa. Ten odešel do exilu.
Další politické body prezidentovi, který plynně hovoří jazykem urdú, anglicky a turecky, přineslo přijetí antikorupčního zákona a rozsáhlé zatýkání v politických i obchodních kruzích.
Přítel Američanů
Mušarafova hvězda na nebi mezinárodní politiky zasvítila po 11. září 2001. Po teroristických útocích na New York a Washington se totiž stal spojencem Američanů v boji s terorismem.
Washington investoval do pákistánské armády nemalé finance. A Pákistan se jí odvděčil zajetím stovky členů Al-Kajdy na hraničních územích s Afghánistánem. Pákistánská armáda ztratila v operacích stovky mužů.
Mušaraf s podporou Washingtonu v zádech věřil, že je pro Pákistán nepostradatelný. V době, kdy si užíval výslunní popularity mezinárodního společenství, to ale doma začalo skřípat. Stále hlasitěji se ozýval názor, že spojenectvím s Američany zradil islám. Několikrát se také ocitl v ohrožení života, když jen o vlásek unikl pokusům o atentát, které zosnovala teroristická síť Al-Kajda.
Vůdce mocnosti se 160 miliony obyvatel, která vlastní jadernou zbraň, pak zavedl několik opatření, za která by se nemuseli stydět ani zkušení světoví diktátoři. Například prosadil dodatek k ústavě, kterým si zajistil další mimořádné pravomoci a v roce 2004 také prodloužil prezidentský mandát.
K jeho stále klesající popularitě přispěla i neochota vzdát se kontroly nad armádou navzdory předchozím slibům. Uniformu nakonec svlékl až loni v listopadu.
Rozhořčení veřejnosti vyvolal vloni na jaře jeho pokus o odvolání předsedy nejvyššího soudu Iftichara Čaudhrího, který krátce předtím rozhodl s dalšími soudci o propuštění předáka pákistánské opozice Machdúma Džávida Hašmího z vězení.
V době, kdy jeho obliba dramaticky klesala, se do Pákistánu z exilu vrátil bývalý premiér Naváz Šarif a opoziční politička Bénazír Bhuttová, rovněž někdejší šéfka kabinetu.
Davy je nadšeně vítaly a v tu chvíli se začal psát Mušarafův politický konec. Ten vyvrcholil v posledních dnech, kdy postavila vláda a parlament pákistánského vůdce před vážné rozhodnutí. Rezignovat, nebo předstoupit před soud.
