Bude-li kvartet v obsazení Wayne Shorter - saxofony, Danilo Perez - klavír, John Patitucci - kontrabas a Brian Blade - bicí ve stejně dobré formě jako v Kongresovém centru před několika lety či jako při nahrávání posledního živého alba Beyond The Sound Barrier, půjde o jazzovou událost roku.
Wayne Shorter patří už od 60. let k nejvýznamnějším jazzovým hudebníkům a skladatelům. Pomáhal formovat hned několik progresivních jazzových stylů, jeho jméno je spojeno s několika z největších osobností poválečného jazzu (mezi něž ostatně sám také patří).
Po prvních zkušenostech například u pianisty Horace Silvera či trumpetisty Maynarda Fergusona zakotvil na konci 50. letech na celou jednu pětiletku v Jazz Messengers Arta Blakeyho, jakési neformální "konzervatoři" velkých jazzových talentů své doby.
Zde si jej vyhlédl samotný Miles Davis, když v roce 1964 potřeboval po odchodu Johna Coltranea obsadit saxofonový post ve svém slavném kvintetu (s pianistou Herbiem Hancockem, kontrabasistou Ronem Carterem a bubeníkem Tonym Williamsem).
V této pětici vznikla řada významných alb, která změnila pohled na akustický jazz druhé poloviny 60. let a dodnes uchvacují nejen svou progresivitou a hráčským mistrovstvím všech zúčastněných, ale i vysokou skladatelskou úrovní, k níž přispěl i Wayne Shorter (např. skladby Prince Of Darkness, ESP, Footprints ad.).
Wayne Shorter se podílel i na radikálním stylovém zlomu, kdy Miles Davis svou hudbu elektrifikoval, přijal do ní rockové prvky a alby In A Silent Way a zejména Bitches Brew de facto změnil jazzové dějiny.
Byť současně s hraním v Davisově kapele rozvíjel sólovou kariéru a natočil řadu výborných alb pro respektovaný label Blue Note a také spolupracoval jako občasný spoluhráč s řadou kolegů, po odchodu od Davise v roce 1970 se stal opět týmovým hráčem, členem - a spoluzakladatelem - kapely.
Nesla název Weather Report, Shorter ji vedl spolu s klávesistou Joem Zawinulem (svým bývalým kolegou od "elektrického" Davise) a mezi první členy patřil i basista českého původu Miroslav Vitouš.
Skupina patřila mezi hlavní představitele jazzrockové fúze až do svého rozpadu v roce 1985, na hudební scénu vnesla nejen zajímavý sound, ale také velký autorský potenciál, jehož spolutvůrcem byl právě Wayne Shorter.
Po rozchodu se Zawinulem se Wayne Shorter postavil na vlastní nohy, ale spolupracoval i s dalšími slavnými hudebníky z různých žánrů, často například s rockovým kytaristou Carlosem Santanou, se kterým v 80. letech koncertoval i v Budapešti.
V roce 1997 obdržel Shorter Grammy v kategorii Nejlepší současné jazzové album za svůj plně autorský titul High Life, koprodukovaný basistou (a také někdejším Davisovým spoluhráčem) Marcusem Millerem. Ke spolupráci s Herbiem Hancockem se vrátil Shorter téhož roku na komorním albu 1+1.
V roce 2000 se Wayne Shorter vrátil naplno ke zcela akustické hudbě, když sestavil svoje současné kvarteto. To obdrželo už dvě ceny Grammy - za album Alegria a Beyond The Sound Barrier (desky, na kterých se Shorter podílel, získaly těchto cen celkem devět).
