I když má na něj dost času, příští rok mu bude teprve pětačtyřicet, ze zlobivého dítěte vyrostl ve zlobivou legendu. Zrodil ji jeden hit, Pulp Fiction - Historky z podsvětí, a jedna věta: "Když se mě ptají, jestli jsem šel na filmovou školu, odpovídám - Ne, já jsem šel k filmu."
Začínali v šestnácti
Šílený samouk z videopůjčovny ví, jak dráždit důstojné nositele titulů. Bez univerzity i bez odborných kurzů točí filmy, které mění kinematografii a pronikají do encyklopedií, ač se skřípěním zubů. Na pražské FAMU se tradovalo, že uchazeč o studium, jenž v dotazníku pod otázku Váš oblíbený režisér napíše Tarantino, do druhého kola přijímacích zkoušek neprojde, i kdyby už měl doma Oscara.
Jeho guru by se tomu nejspíš zasmál a udělil mu svou oblíbenou radu: "Jestli chceš točit film, tak ho natoč. Nečekej na grant, nečekej na dokonalé podmínky, nečekej na nic. Prostě ho natoč."
Sám to tak udělal a čekáním se opravdu nezdržoval. Ostatně sklon k brzkým začátkům zjevně podědil. Jeho napůl irské, napůl čerokízské matce Connie McHughové - teď nosí po muži s českými předky příjmení Zatloukal - bylo šestnáct let, když po setkání s italským muzikantem Tonym Tarantinem přivedla v Knoxville v Tennessee na svět syna Quentina.
Odmala ho brávala do kina a vysedávala s ním u televize; důsledek přišel vzápětí. "Tolika děsivými způsoby mě nechal v dětství umřít!" líčila v rozhovoru pro MF DNES. "Každý rok mi ke Dni matek psal jako dárek příběhy, kde mě nakonec pokaždé zabil. Ale říkal, že je to z lásky, že vždy pláče."
A také Quentin Tarantino se v šestnácti takříkajíc utrhl ze řetězu. Opustil školu, pracoval mimo jiné ve videopůjčovně, kde si bohatě užil své divácké posedlosti. Jeden čas se chtěl stát spisovatelem, napsal dvě kapitoly románu o svém působení mezi regály s videokazetami a teoretici tvrdí, že jeho literární vypravěčská technika silně ovlivnila jeho filmařský styl.
Krevní konzervy
V lednu 1992 se jméno Quentin Tarantino poprvé objevilo na půdě filmu a hned zazářilo: jeho prvotina Gauneři se stala hitem festivalu nezávislých Sundance a zrodila režisérův kult, zatím jen v Anglii. O dva roky později přišly Pulp Fiction - Historky z podsvětí, které na festivalu v Cannes vyvolaly senzaci; ač se část hostů zděsila, vyhrály tam Zlatou palmu (a poté Oscara za scénář).
Svůj vztah k poctám Tarantino shrnul do výroku: "Jen jeden seznam je výmluvnější než seznam nositelů Zlaté palmy - totiž seznam režisérů, kteří ji nikdy nevyhráli."
Od té doby se Tarantino stal pojmem i předmětem nesčetných nápodob, na každý jeho další film se čekalo s napětím, ale jeho epizoda z povídkových Čtyř pokojů, "dámská" gangsterka Jackie Brownová ani podíly na snímcích jiných tvůrců Od soumraku do úsvitu či Sin City se oslnivému
zjevení jménem Pulp Fiction nevyrovnaly.
Druhý vrchol přišel až před třemi lety s dvoudílným mistrovským titulem Kill Bill, vedle nějž nejnovější režisérův film Grindhouse: Auto zabiják působí jen jako roztomilá hračka. Čím vlastně vzbudil takové vášně a připsal do filmových slovníků nový pojem "tarantinovský"?
Zjednodušeně vzato udělal Tarantino s krvavým brakem něco podobného jako Martin Frič v Pytlákově schovance s červenou knihovnou nebo Pedro Almodóvar s přepjatými melodramaty. Vytáhl vysmívaný žánr ze ztrouchnivělé rakve a vlil mu do žil čerstvou krev nikoli pohrdavé parodie, nýbrž usměvavé nadsázky, jíž člověk očišťuje a povznáší to, co má rád.
Sice při téhle transfuzi kolem sebe pořádně nacákal, ale když mu bezedné krevní konzervy někdo vyčte, s přehledem odpovídá: "Jistě, v mých filmech je násilí. Ale jsou to Tarantinovy filmy. Nemůžete přece poslouchat kapelu Metallica a žádat, ať uberou zvuk."
Vlk samotář
I Tarantino, muž s IQ 160, má své slabůstky a libůstky. K hercům, jež rád obsazuje, patří Harvey Keitel, Tim Roth, Michael Madsen, Samuel L. Jackson a Uma Thurmanová, kterou nazývá svou múzou. Jeho hrdinové často sedí - a popíjejí - za volantem chevroletu, otevírají a zavírají dveře, mají vztah k Holandsku či Mexiku, hrají si se zbraněmi včetně japonských mečů a kouří cigarety smyšlené značky Red Apple, protože Tarantino nesnáší ve filmech takzvaný product placement neboli sponzorské výrobky.
Rád by svou kariéru završil režií bondovky, zato odmítl Muže v černém nebo Nebezpečnou rychlost. Miluje western Rio Bravo, ctí režiséry Martina Scorseseho, Briana De Palmu, Sergia Leoneho či Jean-Luca Godarda.
Ale dovede kolegy také urazit. Jako milovník klasických spaghetti westernů se nedávno vyslovil, že současné italské filmy jsou "příšerné, jeden jako druhý", a když se Guy Ritchie ženil se zpěvačkou Madonnou, prohlásil Tarantino, že on sám si tedy vezme Elvise Presleyho.
Ničím nepohrdá - natočil i reklamy nebo pár epizod seriálů Pohotovost či Kriminálka Las Vegas. Nic mu není svaté - ani nápad, že by se japonská příšerka Godzilla mohla proměnit v Boha (anglicky God). Jen svou práci bere vážně. "Filmy jsou moje víra i můj Bůh. Ke štěstí mi stačí, že nemusím točit jen proto, abych zaplatil bazén. Když točím, umřel bych pro to."
Podle matky jej úspěch nezměnil: "Dál zůstává spíše samotářem a dál se ze všeho nejradši dívá doma na filmy ze své obří sbírky." Nicméně jistá změna je ve vzduchu: příští Tarantinův projekt, válečné drama Inglorious Bastards posunuté na rok 2008, se jeho dosavadním látkám vymyká, byť se o něm ví málo.
Madsen má hrát hlavní roli zvanou Buchinsky, což je pocta Charlesi Bronsonovi, jenž se tak původně jmenoval, a půjde tu o skupinu amerických vojáků, na nichž chce režisér ukázat, že v chaosu druhé světové války "neexistují hrdinové". Zároveň to však má být válečný film v duchu westernu Tenkrát na západě, podle Tarantina "Tenkrát ve Francii okupované nacisty." Takže je znovu nač se těšit.
