Je přednostou Kliniky dětské onkologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol v Praze. Kdyby během těch roků neviděl tolik utrpení a smutku, dalo by se říci, že je šťastný člověk.
"Víte," zamyslí se nad šálkem kávy ve své pracovně na klinice, "když umíraly téměř všechny děti, snášel jsem to lépe. Už mám hodnoty života srovnané jinak. Nebyl jsem lehkomyslnější, ale mládí je dravější, snadněji překonává ztrátu, neúspěch. A pro mě je každé zemřelé dítě neúspěch, každý neúspěch připomínkou konce života, neštěstí té rodiny."
Svědkem beznaděje
V době studií medicíny pracoval jako demonstrátor a pomocná vědecká síla v Ústavu patologické anatomie slovutného profesora Heřmana Šikla. "Jeho velikou láskou byly nádory, pokud lze onemocnění takto označit," vzpomíná na cestu ke "svému" oboru Koutecký, "a já k nim přilnul také."
Nejdříve však začal s běžnou chirurgií. Stále viděl přicházet děti s nádory, stále je viděl umírat. Ta beznaděj a škola profesora Šikla ho postrčily. Prostřednictvím zahraniční literatury se zahleděl do chemoterapie, o níž se tehdy v Československu nic nevědělo.
Šéf kliniky dovolil mladému nadějnému chirurgovi Josefu Kouteckému zkoumat nádorová onemocnění dětského věku a ten se pustil do nového velkého úkolu. "Mnozí se na mě dívali jako na blázna, který jde proti něčemu, co nelze zvládnout," vzpomíná.
"Ale úspěchy v zahraničí mne utvrzovaly, že to má cenu. Že je naděje těm dětem pomoci. Rozhodl jsem se chytit ten vlak, než ujede. To se zaplaťpánbůh podařilo." Tehdy beznadějný obor mu "přáli" i ti, kteří jej z politických důvodů neměli rádi (měl politický škraloup, příbuzní utekli na Západ).
Josef Koutecký zavedl do československé medicíny chemoterapii, a protože nádory mohou postihnout takřka kteroukoli část dětského těla, začal kolem sebe budovat nový specializovaný tým. Poprvé se zrodilo to, co je podstatou onkologie - a dětské zvlášť - komplexní péče, a nikoli jen léčba. Od diagnostiky přes léčbu po rehabilitaci a psychologickou pomoc.
"Naši pacienti potřebují péči trvale," líčí Josef Koutecký s účastí, jež nevyprchala ani po tolika letech, těžké komplikace nemocného dětského těla i duše. Jak agresivní onkologická léčba poškozuje tkáně, tím více, čím nezralejší je organismus. Jaké nezvratné změny chemoterapie a ozařování působí. Jaké další a další komplikace musí lékaři a dítě zvládat. "Všechno, co děláme, je na ostří nože. Ale nemáme na vybranou."
Onkologie skutečně není optimistický obor. I když se její výsledky lepší a slovo nádor už dávno neznamená totéž co smrt. "Viděl jsem snad nejvíc mrtvých dětí v této republice. Takže už to, že dnes mohu s vámi mluvit o pozdních léčebných následcích, je velký úspěch." Dnes se jich totiž pacienti už dožívají. Teď už dokonce v onkologii nejde "jen" o to, zachránit život, ale o to, dopřát pacientům život kvalitní.
Aby nemocné děti nejen odcházely vyléčeny, ale aby se necítily méněcenné, aby mohly normálně žít, pracovat, mít rodinu. Že to jde, dokazuje řada bývalých pacientů profesora Kouteckého. Jsou mezi nimi vrcholoví sportovci, umělci i zcela "obyčejní" lidé.
Od postýlky ke klinice
Nejdříve se staral lékař Josef Koutecký v nemocnici Na Karlově o všechny děti s nádorovým onemocněním, ať ležely, kde ležely. Pak se mu podařilo získat jednu "onkologickou" postýlku, pak jeden pokoj se čtyřmi postýlkami... a v roce 1971, kdy už nešlo nevidět výsledky, byl jmenován prvním onkologickým ordinářem.
Jak to vypadalo? Josef Koutecký děti sám přijímal, vyšetřoval, většinu i operoval, sám prováděl chemoterapii a léčil komplikace. Po třech letech vznikla stanice dětské onkologie při klinice dětské chirurgie a v roce 1983 stanul Josef Koutecký v čele první samostatné onkologické kliniky.
"Pracovali jsme skutečně v hrozných podmínkách, dnes už je pro mladé lékaře těžké si je představit." Veřejnost mohla stav kliniky posoudit po revoluci v roce 1989. V lidech i institucích se tehdy probudila velká snaha dětské onkologii pomoci.
Vznikla nadace, již Koutecký pojmenoval - jako paralelu k někdejší sbírce pro Národní divadlo - Národ dětem. Díky této nadaci mohla klinika koupit přístroje, které do té doby chyběly, a vybavit nemocnici i dalšími věcmi, které prostě třeba "jen" pomáhají zapomenout dětem na nemoc.
Peníze tedy nejsou váš problém? Neurčují někdy hranici léčby? ptám se profesora Kouteckého. Ví, nač narážím, protože v ostatních oborech je tomu jinak. "Každé naše dítě je ošetřeno tak, jak může při současném stavu vědy být. Když se něčeho nedostává, když nedá pojišťovna, dotuje léčbu nadace. Žádné dítě není kráceno."
Snad jsem uměl říci: Žijte dál
Vím, že je Josef Koutecký věřící člověk. Když tisíckrát viděl smrt, když utěšoval rodiče nemocných dětí, pomáhala víra? "Netroufám si hodnotit sám sebe, nicméně se mi můj postoj snad mnohokrát podařilo přenést na nešťastné rodiče. Asi jsem dovedl trochu jinak než přísně racionálně říkat: Je mi líto, laťka byla nepřeskočitelná, sbohem. S rodiči jsem prohovořil spoustu času, nevnucoval jsem jim nikdy své osobní přesvědčení, ale šlo o to, pomoci jim najít sílu jít do dalšího života i s touto ztrátou."
Jak si tak povídáme, působí velmi laskavě a vyrovnaně. Hněvá vůbec něco muže, který zažil tolik beznaděje a bolesti? Samozřejmě případy dětí, které mohly, ale nepřišly včas. A také léčitelé. "Měli jsme řadu pacientů, jejichž rodiče nám podepsali revers, že odmítají léčbu, a šli k léčiteli. K nám se pak ty děti vrátily umřít."
Když se s ní celý život potkává, tak to nedá nezeptat se: Bojíte se smrti? "To je v mém věku ošemetná otázka. Protože já chci ještě žít, udělat a dozvědět se spoustu věcí. Pracuji pořád na plné obrátky, od rána do noci, soboty, neděle, nemám prázdniny. A baví mě to a těší..."
Koutecký ve svých 72 letech skutečně nepřipomíná muže důchodového věku. Už popáté je děkanem 2. lékařské fakulty. Přednáší, léčí, píše. A má ještě tolik plánů! Na vlastní děti a teď ani vnoučata tedy moc času nezbývalo a nezbývá. Nezapomíná být proto vděčen své ženě, která mu vychovala tři děti. "Bez ní bych nic nedokázal."
V koutě jeho kanceláře leží několik krabic písemností. Profesor Koutecký ukazuje: tamhle jsou materiály ke knize o historii nádorů na planetě Zemi (neboť už na kostech dinosaurů zůstaly stopy po nádorovém bujení), tamhle jsou podklady k učebnici klinické onkologie.
Do června musí stihnout připravit sborník k 50. výročí trvání fakulty, ještě letos odevzdat výbor z řečí, jimiž uváděl vernisáže, koncerty i vědecké přednášky... Umění je totiž jeho druhou velkou životní kapitolou. Možná jste ho slyšeli hrát Mozarta v televizním Genu (jinak hraje spíš jen v soukromí, pro radost). Sbírá obrazy, uvádí přátelům vernisáže, křtí desky a knihy.
Nejlepší odpočinek po náročném pracovním dni vypadá v jeho podání následovně: návštěva koncertu či výstavy nebo sklenka něčeho dobrého, komorní skladba z kompaktu a doutníček.
Nenapíše také, ptám se na závěr, ještě jednou pohádky? Jeho tvář se rozjasní. O vodníčkovi Buližníčkovi kdysi vyprávěl svým dětem při procházkách Stromovkou a pak je i sepsal, knižně vyšly po 25 letech. A teď - v domku, kam jezdí na víkendy, má velikou polici s deskami rozdělané práce.
Jedny skutečně nesou nápis: Knížka pro děti. "A pak bych chtěl sepsat ještě jednu, takové moje reflexe o Praze, neboť to město miluji. A kdybych měl ještě čas, rád bych napsal o rudolfínské Praze. Ale to bych se musel dožít sta let."
|
JOSEF KOUTECKÝ • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
