Pamětníci ocenili, že se mohli vrátit o několik dekád zpět a zavzpomínat, jak to kdysi vypadalo na poště, v hospodě nebo v typickém panelákovém bytě. Na tom, aby vše působilo autenticky a věrohodně, pracoval celý tým rekvizitářů České televize pod vedením Jana Petříka.
Jak dlouho trvaly přípravy na natáčení z pohledu rekvizitářů?
Vzhledem k tomu, že šlo o dobový projekt s velkým počtem rekvizit, odpovídala tomu i doba potřebná na přípravu. Točit se začalo v srpnu, ale my jsme na shánění a zařizování všeho potřebného začali pracovat v červnu. Samozřejmě, dost věcí se ještě ladí a doplňuje v průběhu natáčení, ale základem je přečíst si důkladně scénář, protože například hrací rekvizity jsou jasně popsané už v něm, ty můžeme rovnou shánět.
Seriál Volha? Ti, co to zažili, říkají, že to je velmi věrné, potvrzuje historik |
Co je hrací rekvizita?
Rekvizita, kterou berou herci do ruky. Není to jen kulisa nebo věc, která někde leží, je to něco, co má vliv na děj. Pro naši práci jsou důležité také obhlídky lokací, v nichž by se mělo natáčet. Do vytipovaných míst jezdíme zpravidla s architektem a ujasňujeme si, jak by lokace měla ideálně vypadat, všechno se nafotí, zapíše a my pak podle požadavků sháníme vše potřebné.
Když jste zmínil lokace, není pro ta místa vlastně ostuda, že vypadají stejně jako v roce 1972?
To asi ano, ale pro nás je to samozřejmě výhoda, my jsme naopak neradi, když se místa opravují. Ale ono to může být plus i pro tu lokaci. Když se tam točí, dostanou nějaké peníze z nájmu a taky se stává, že tam pak začnou jezdit lidé, kteří jsou zvědaví, kde se co natáčelo.
OBRAZEM: Třesu, mistře, třesu! Porovnejte místa seriálu Volha s realitou |
Dost záběrů Volhy se natáčelo ve vršovickém Ďolíčku, tam se čas opravdu zastavil.
To je pravda, hlavní hrdina Standa Pekárek byl fanoušek Bohemky, takže na jejím legendárním stadionu se natáčelo několik scén. Další dobrou lokací byly Rataje nad Sázavou, u tamního zámku vznikaly záběry, kdy přiopilý štáb Československé televize přijel dělat reportáž a pak to spolu s místními obyvateli náležitě oslavili v hostinci. Prostředí v Ratajích bylo dost autentické, ale samozřejmě se všechno ještě muselo doupravit. Dávno tam například není samoobsluha, takže tu jsme museli dodělat.
To znamená co? Vyrobit nápis „Samoobsluha“ a namontovat ho na vhodný starý dům?
Zjistili jsme, že v době, o které je řeč, psali grafici nápisy zrcadlově obráceně na sklo, které pak umístili zevnitř do výlohy. Udělali jsme to stejně, jen jsme místo skla použili plexisklo.
Interiéry ve studiu
Spousta scén se odehrává v interiérech, v bytech, kancelářích, v hospodě. Je pro vás lepší hledat skutečné prostory, nebo je výhodnější postavit je v ateliéru?
Jak kdy. Například interiér restaurace U Klokoně jsme si raději postavili, i když to byla opravdu velká stavba. V dnešní době už nenajdete hospodu, která by odpovídala sedmdesátým letům. Vždycky už by tam překážely různé reklamy, na předělávání by toho bylo strašně moc.
Jan PetříkDvě desetiletí v televizi
|
Přitom ta hospoda v pražských Vršovicích existuje.
Jasně, ale její interiér použít nešlo, a navíc nechat na čtyři dny zavřít rozjetý podnik se produkci dost prodraží. Někdy je nezbytné použít reálné prostředí, třeba když jsou ve scénáři časté přechody z interiéru do exteriéru, vypadá to pak ve výsledky lépe, ale to nebyl případ Volhy. U ní bylo výhodnější si hospodu postavit ve studiu.
A na vás bylo vybavit ateliérovou hospodu spoustou věcí. Kde se to všechno shání? Nádobí, nábytek, výčepní pult, dekorace…
V první řadě hledáme ve skladech České televize. Pak přicházejí na řadu sklady soukromé, třeba ateliéry Barrandov, kde se dá dost věcí vypůjčit. A pokud pořád něco chybí, následuje pročítání inzerátů a objíždění bazarů.
Co jste třeba sehnali díky inzerátům?
Možná jste si všimla výrazných dřevěných lustrů, které visí U Klokoně. Když jsme chystali vybavení hospody, architekt Jan Vlasák nám svou představu o podobě světel nakreslil. Kdyby šlo o jeden kus, asi bychom si nějak poradili. Jenže my jich potřebovali několik. Chtěli jsme začít obvolávat staré kulturáky, ale nakonec jsme je úplnou náhodou sehnali díky inzerátu. Byly téměř totožné jako ty z kresby pana architekta, a hlavně byly v dostatečném počtu. Obrovská klika.
A třeba limonády, alkohol, cukrovinky a další sortiment, který kdysi býval na polici za hospodskou pípou, se shání kde?
To už tak komplikované není, dobové lahve máme v televizním skladu a víme o minipivovarech, které lahve umějí naplnit tekutinou požadované barvy, a dokonce je i dobově uzavřou. Když potřebujeme limonádu, která se má ve scéně i otevřít, víme, na koho se obrátit.
Kromě hospody jsou v seriálu věrně vybavené byty, hodně diváků si zavzpomínalo.
Zrovna byty pro nás byly trochu problém, protože když se stavěly, udělaly se schválně o kus větší, aby se v nich lépe pracovalo, aby se tam štáb, hlavně kamera a herci pohodlně vešli. To je obvyklá praxe pro ateliérové natáčení a je to pochopitelné.
Jenže pro nás to byl oříšek, měli jsme stavět autentický panelákový byt do většího prostoru a třeba paneláková kuchyňská linka je rozměrem daná, takže nám minimálně jedna skříňka chyběla. Vzniklo prázdné místo, které ve skutečném panelákovém bytě nebylo, takže bylo potřeba něco nastavit, doplnit, aby to nebylo poznat.
I ten umakartový záchod, kde Standa Pekárek často mudruje, byl schválně větší?
Ten ne, bytové jádro se nechalo ve skutečné velikosti, protože u něj je výhoda, že se ty jednotlivé stěny dají snadno odstranit tak, aby se kamera vešla.
Lidí bez morálního vybavení, co se chtějí obohatit, je pořád hodně, říká Hádek |
Nesvádí vás dekorování socialistických bytů k tomu, abyste to trochu naddimenzovali? Abyste použili všechny ty cetky, sošky, obrázky a dečky, kterých máte plné sklady?
Na to je tam architekt, aby to kontroloval a případně nás zarazil. Nesmí se z toho stát výstavní prostor, pořád to musí být reálný byt, ale jasně, že chceme co nejvíc prodat všechno, co jsme sehnali.
Kde jste třeba sehnali dobové kolekce, které se věšely na vánoční stromeček? Nebo je někdo měl čtyřicet let doma?
Tyhle potravinové dekorace se dají pohodlně sehnat v různých retro týdnech, které občas mívají různé nákupní řetězce. Je to opravdu dobrý zdroj, obaly bývají hodně věrohodné.
Líbila se vám minisérie Volha a mělo by vzniknout pokračování?
Auta od sběratelů
Je rekvizita i auto?
No samozřejmě.
Ve Volze jich byla spousta.
Logicky, je to příběh profesionálního řidiče. Sháněli jsme asi nejvíc aut, co si pamatuju. Přesné číslo nevím, ale pozorní diváci si možná všimli, že některé vozy jsme během natáčení použili i víckrát.
Čí ta auta byla?
Bezezbytku byla půjčená od sběratelů, protože televize nemá žádný historický autopark. Pro systém půjčování byl určen zvláštní koordinátor, s nímž jsme spolupracovali, vyráběli na auta značky, samolepky, prostě co bylo potřeba. Zrovna Jan Pachl, který Volhu režíroval, je na auta hodně vysazený, všechno muselo být precizní.
RECENZE: Takoví jsme prostě byli, přiznává Volha s hořkým humorem |
Podařilo se vám sehnat všechna auta, která po vás chtěl?
Nakonec ano. Ale víte, co? Největší problém paradoxně nebyl s nějakým autem, ale s kompresorem pro scénu, kdy se před hospodou U Klokoně dělají výkopové práce. My jsme sice kompresor sehnali, ale byla to vlastně jen maketa a pan režisér chtěl, aby byl funkční…
Aby dělal rámus a vibroval?
Copak rámus by se dal vyrobit, ale ten třas ne. Byla to výzva, ale nakonec jsme skutečně našli pána, který ho měl k dispozici.
Lidé evidentně sbírají všechno!
Sbírá se všechno, od propisek po tanky, a my jsme takovým sběratelským nadšencům vděční. Navíc, oni se mezi sebou obvykle znají, takže i když požadovanou věc nemají, dají tip na někoho dalšího. Takhle to bylo i s tím kompresorem. Hodně těžké bylo také sehnat dobové technické vybavení televize, tedy kamery, staré televizory a jiné přístroje. Moc podobných věcí se nedochovalo ani v České televizi, něco má Technické muzeum, ale to exponáty nepůjčuje, takže jsme se obraceli výhradně na soukromé sběratele.
Někdo sbírá i staré kamery?
Naštěstí pro nás. Podobné to bylo i s barevnou televizí Rubín, ty jsme potřebovali dvě. Sehnali jsme je, ale jedna vyhořela ještě ve studiu. Prostě se z ní začoudilo a byl konec.
To byly ty televize, které Standa Pekárek koupil u sovětských vojáků v Milovicích?
Ano, přesně ty. Když jsme je od majitelů dovezli, ještě fungovaly, ale pak staré elektronky prostě nevydržely, takže to, co se objevilo na obrazovce Rubínu, se muselo dodělával v postprodukci.
Volha byla jen jedna
Bývá pro majitele cenné rekvizity lukrativní půjčit vám ji na natáčení?
Záleží samozřejmě na hodnotě té věci a na dohodě s produkcí. Například u aut, kterých jsme na Volhu potřebovali opravdu hodně, rozhoduje historická hodnota a stav, v jakém vůz je. Některé kusy jsou tak vzácné, že nám je majitel půjčí, jen když je hezky. V zimě, kdy je ošklivo a silnice plné soli, je odmítne vytáhnout z garáže, i kdybychom zaplatili cokoli.
Ale Volhu jste natáčeli na konci léta a na podzim, takže tam takové omezení nebylo.
To je pravda, navíc jsme měli výhodu v tom, že jsme ani nechtěli žádné voňavky, tedy auta, která jsou až moc opečovávaná a hýčkaná. My jsme potřebovali vozidla, která odpovídala době, byla provozuschopná, ale škrábanec na laku nebyl na škodu.
Umělé zuby pro Geislerovou a tři paruky pro Hádka. Blíží se seriál Volha |
Kolik kusů volhy, hlavní hrdinky, jste měli k dispozici?
Jen jednu. Což je v rámci natáčení v tuzemských podmínkách běžné. Ale musela být pojízdná. V Americe si mohou dovolit dát do historické kastle nový motor, aby jim auto dobře jezdilo, my něco takového samozřejmě udělat nemůžeme. Volha byla pronajatá a podle toho jsme se k ní museli chovat.
Na seriál, hlavně na jeho vizuální část, je slyšet hodně chvály. Zaznamenal jste to?
Ale jistě. Čtu samé pěkné komentáře a recenze, máme velmi kladné ohlasy od diváků, ale i od lidí z branže. Samozřejmě se už ale ozvalo pár diváků, kteří odhalili nějaké chyby. Netěší nás to, ale v rámci toho množství rekvizit se to asi mohlo stát.
Co vám třeba uteklo?
Prý máme špatný model telefonního přístroje, který namontovali Standovi Pekárkovi domů, poté co se upsal StB. Ještě jsem to neověřoval, ale možné to je. A pak si ještě někteří pozorní diváci všimli několika plastových oken na paneláku, v němž bydleli rodiče první Standovy ženy. Snažili jsme se ten nedostatek rozostřit, protože bylo jasné, že ta okna za původní vyměnit nemůžeme, ale asi to nestačilo. Jinak ale opravdu převažuje chvála, což mě těší.
