Mezinárodní soudní dvův OSN (ICJ) v Haagu v červenci 2010 došel k závěru, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova mezinárodní právo neporušilo. Toto rozhodnutí ICJ ve své době Rusko, tradiční podporovatel Bělehradu, jasně odmítlo.
Podle vyjádření Leonida Kalašnikova ze zahraničního výboru ruské Státní dumy bylo typickým příkladem dvojích standardů (uplatňovaných podle něho Západem). Kalašnikov tehdy také připomněl, že mezinárodní společenství ani dva roky po válce mezi Ruskem a Gruzií neuznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie (tyto dvě severogruzínské oblasti vyhlásily za ruské podpory samostatnost, ovšem světem neuznanou). Rusko také zdůraznilo, že rozhodnutí ICJ není právním podkladem pro nezávislost Kosova.
Později ale ruský prezident Vladimir Putin verdikt ICJ využil při obhajování postupu na Krymu. „Krymské orgány měly oporu ve známém kosovském precedentu, v precedentu, který naši západní partneři vytvořili sami, jak se říká, vlastníma rukama, kdy v situaci, absolutně analogické situaci k té na Krymu, uznali odtržení Kosova od Srbska za legitimní a všem při tom dokazovali, že žádné povolení od ústředních státních orgánů k jednostrannému vyhlášení nezávislosti není potřeba,“ prohlásil Putin v březnu 2014 v projevu po krymském referendu o odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku.
Podobnost? Složení obyvatelstva
Situace kolem Krymu a nyní i východoukrajinských regionů se ovšem od Kosova podstatně liší a hledání paralel je obtížné.
Podobnost se nabízí zejména v národnostním složení obyvatel. V Kosovu už několik stovek let tvoří většinu Albánci a Bělehradu se od vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců po první světové válce nedařilo zvrátit trend rostoucího podílu albánského obyvatelstva. Na Krymu se pak dlouhodobě dvě třetiny lidí hlásily k ruské národnosti, v Doněcké a Luhanské oblasti (odštěpenecké republiky zabírají asi třetinu jejich rozlohy) to ale bylo podle sčítání z roku 2001 necelých 40 procent.
 |
Kosovské obyvatelstvo také dlouhodobě bojovalo za autonomii a později nezávislost na bělehradské vládě a už od začátku 80. let se zde vyskytovaly ozbrojené srážky, provázené tvrdými represemi ze strany jugoslávských a později srbských ozbrojených sil. Ty si vyžádaly statisíce zadržení (Kosovo má přitom nyní necelé dva miliony obyvatel) a už před vypuknutím bojů na konci 90. let minulého století stovky až tisíce obětí. V případě ukrajinských regionů až do svržení proruského režimu prezidenta Viktora Janukovyče žádné široké hnutí volající po odtržení od Kyjeva neexistovalo.
Situaci na Ukrajině ale nelibě neslo Rusko, které pod záminkou ochrany svých občanů v březnu 2014 anektovalo za pomoci ruských vojáků i speciálních jednotek do té doby ukrajinský Krym, který byl součástí Ukrajiny od roku 1954. Cesta Krymu do náruče Ruska poté trvala jen tři týdny.
Rusko a poolympijské déjà vu. Před osmi lety si vzalo „svůj“ Krym, teď Donbas |
„Nikdy jsme o odtržení Krymu neuvažovali. Do okamžiku, než začaly události na Majdanu a státní převrat,“ řekl v březnu 2015 ruský prezident Putin. A už v dubnu 2014 na východě Ukrajiny vypukly boje mezi tamními proruskými separatisty podporovanými Moskvou a ukrajinskou armádou.
Bojovalo se také v Kosovu, tamní povstalci vystupňovali svůj tlak poté, co byla v roce 1989 omezena do té doby široká kosovská autonomie. S tím se Albánci nesmířili a jejich snaha o získání nezávislosti dala v 90. letech vzniknout organizaci Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK).
Emigrace před vs. emigrace po
Na její útoky reagoval Bělehrad v roce 1998 vysláním jednotek k potlačení povstání. A vypukla válka provázená z obou stran terorem. Boje provázela humanitární katastrofa, z domovů vyhnaly naprostou většinu obyvatel – přes 800 000 jich hledalo azyl v okolních zemích, téměř 600 000 pak muselo přesídlit v rámci Kosova.
Nic podobného se na Krymu před jeho připojením k Rusku nedělo, po něm naopak poloostrov opustily často pod nátlakem desítky tisíc lidí. Zejména se jedná o krymské Tatary, kteří tvořili až 15 procent ze zhruba 2,4 milionu obyvatel, podle odhadů jich v uplynulých osmi letech odešlo na 30 000, tedy skoro desetina.
Srovnání s Kosovem pokulhává, odmítá Západ argumenty Kremlu |
Podle dostupných zpráv naopak na Krym přesídlilo několik desítek tisíc lidí z Ruska, často se jedná o vojenský personál s rodinami. Desetitisíce lidí opustily od roku 2014 i části Doněcké a Luhanské oblasti kontrolované separatisty, ti ale většinou sami hledali lepší podmínky k životu v Rusku.
Určitou podobnost by bylo možné najít v případě připojení od Ukrajiny odtržených území k Rusku a někdy zmiňovaném spojení Kosova s Albánií. Vznik státu sjednocujícího všechny etnické Albánce zmínil před třemi lety tehdejší vítěz kosovských voleb a nynější premiér Albin Kurti a podporuje ho i většina obyvatel obou zemí, podle všeho ale není v současnosti podobný krok aktuální.
O možném spojením s Ruskem se občas spekuluje i v případě obou východoukrajinských odštěpeneckých republik. Naopak Krym už Moskva ovládá, ačkoli většina zemí světa tento stav neuznává.
